II.ÚS 2902/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2902/16 ze dne 10. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Ranochové, zastoupené Mgr. Bohuslavou Bartheldyovou, advokátkou, se sídlem Ponávka 185/2, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. května 2016, č. j. 25 C 10/2016-95, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení a Dolphin reality, s. r. o., adresa Uruguayská 178, 120 00 Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem, se sídlem Žitná 562/10, 120 00 Praha 2, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 29. srpna 2016 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále byly porušeny meze ukládání povinností ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), došlo k zásahu do práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i do práva na účinný prostředek nápravy porušení práv ve smyslu čl. 13 Úmluvy a rovněž došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva odvozených z čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "soud") rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. 25 C 10/2016-95, poté, co nejprve vydal platební rozkaz ve prospěch žalobkyně (stěžovatelky), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované (vedlejší účastnice řízení) zaplacení částky ve výši 7 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 9 075 Kč (výrok II.). Předmětem řízení bylo, zda má žalobkyně právo na vrácení rezervačního poplatku ve výši 7 000 Kč, který zaplatila na základě smlouvy o rezervaci hotelového pokoje (dále též "rezervační smlouva"), přičemž sporné bylo, zda žalovaná splnila svoji povinnost zprostředkovat pro žalobkyni uzavření nájemní smlouvy k hotelovému pokoji s pronajímatelem v trvání alespoň 1 roku. Za nesplnění této povinnosti ze strany žalované byla v rezervační smlouvě stanovená sankce spočívající ve vrácení rezervačního poplatku. Soud vzal za prokázáno, že žalobkyně se do předmětného hotelového pokoje nastěhovala dne 1. října 2015 a tento den jí rovněž byla předložena nájemní smlouva, v níž bylo nájemné stanoveno ve výši 6 500 Kč, které žalobkyně uhradila ve stejný den a rovněž pronajímatelům uhradila kauci ve výši 7 000 Kč. Soud žalobu zamítl, když došel k závěru, že povinnost vyplývající z rezervační smlouvy byla splněna tím, že mezi pronajímatelem a žalobkyní došlo k uzavření nájemní smlouvy ústně [podle § 2235 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], a to přesto že § 2237 obč. zák. stanoví písemnou formu. Odkázal přitom na § 582 obč. zák., podle něhož platí, že není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. V této souvislosti vzal za prokázáno, že v rámci nájemního vztahu plněno bylo. Na základě uvedených skutkových zjištění soud uzavřel, že žalovaná splnila závazek z uzavřené rezervační smlouvy, takže jí vznikl nárok na dohodnutou provizi, pročež bylo třeba žalobu zamítnout. Závěrem podotkl, že i když nebyla uzavřena písemná smlouva, došlo ke konsensu na jejích náležitostech v ústní formě s tím, že podrobnosti smlouvy byly stanoveny v inzerátu, kde byly uvedeny základní náležitosti nájemní smlouvy (předmět nájmu, nájemné, vybavení apod.). II. 3. Stěžovatelka v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle stěžovatelky soud porušil principy řádného a spravedlivého procesu, když na základě stejných skutečností učinil odlišný právní závěr (na základě totožné argumentace stěžovatelky vydal dříve platební rozkaz), aniž by o svých úvahách v průběhu sporu stěžovatelku informoval. Stěžovatelka neměla možnost doplnit své návrhy na dokazování, skutkové závěry proto nemohou být úplné. Rozhodnutí je proto podle stěžovatelky rozhodnutím překvapivým a nepřezkoumatelným. Rovněž není zřejmé, jak na základě shodného skutkového stavu došel soud k uvedeným právním závěrům. Dle stěžovatelky zde není záruka, že nebylo rozhodnuto svévolně. Stěžovatelka má dále za to, že soud při projednávání věci posoudil předmětný skutkový stav ne zcela vyčerpávajícím způsobem, a to i přesto, že velké množství okolností bylo mezi ní a vedlejší účastnicí v podstatě nesporných. Z těchto skutkových zjištění pak dovodil zcela nesprávné právní závěry, čímž zasáhl do základních práv stěžovatelky. Zásah do základních práv představoval taktéž postup v řízení, který předcházel napadenému rozhodnutí, jelikož neměla možnost předvídat skutkové a právní závěry soudu, čímž jí byla odňata možnost doplnit svá tvrzení a návrhy důkazních prostředků. 4. Stěžovatelka především brojí proti závěru soudu, že došlo k uzavření nájemní smlouvy ústně s tím, že náležitosti smlouvy byly stanoveny v inzerátu, na základě kterého byla sjednána rezervační smlouva. V neupravených otázkách se pak právní vztah měl řídit občanským zákoníkem. K uzavření smlouvy však podle ní nemohlo dojít pro absenci shody ohledně obsahu smlouvy, když soud obsah smlouvy odvozoval od obsahu listiny vytvořené třetí osobou (vedlejší účastnicí), která nemůže zavazovat třetí osoby. Odůvodnění výše zmíněného právního závěru v napadeném rozhodnutí je podle názoru stěžovatelky navíc zcela nedostatečné a proto nepřezkoumatelné. Nadto uložení povinností na základě tohoto právního vztahu, kdy soud nezjišťoval vůli jeho subjektů, představuje porušení zásady, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. 5. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že soud odmítl provést důkazy výslechem svědkyň Vity Peypan a Danuše Kobzové (navrhované vedlejší účastnicí), která spoluvlastnila dům, v němž se nacházel předmětný hotelový pokoj. Přestože soud očividně došel k posunu ve svých právních úvahách oproti řízení o vydání platebního rozkazu, nijak o tom neinformoval strany sporu. Zásah do svých základních práv stěžovatelka také spatřuje v tom, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici. Tato náhrada přitom převyšuje žalovanou částku. Zvláště brojí proti přiznání náhrady nákladů za podání blanketního odporu a za účast zástupce vedlejší účastnice na vyhlášení rozsudku, když tento náklad vznikl nehospodárným postupem soudu. Za správné by považovala řešení, kdy by vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, jelikož rozhodnutí soudu je založeno čistě na jeho interpretaci práva. Argumentace vedlejší účastnice tak neměla vliv na rozhodnutí soudu v její prospěch. Na závěr pak stěžovatelka dodává, že soud vůbec nebral v úvahu, že smlouva mezi ní a vedlejší účastnicí byla spotřebitelskou smlouvou. Zpochybnila také řádnost právního zastoupení vedlejší účastnice při podání odporu proti platebnímu rozkazu. 6. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů pro řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. III. 7. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od účastníka a vedlejší účastnice vyjádření. Od účastníka řízení si rovněž vyžádal příslušný spis. 8. Soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zároveň souhlasil s upuštěním od ústního jednání. 9. Vedlejší účastnice řízení ve vyjádření kromě popisu skutkových okolností poukazuje například na to, že stěžovatelka, přestože byt převzala 1. října 2015, upozornila pronajímatele na nesrovnalosti ve smlouvě až dne 9. října 2015. V domě navíc fakticky bydlela až do 16. října 2015. Tvrzení stěžovatelky ohledně nákladů řízení považuje vedlejší účastnice za zcela nadbytečné a právně nevýznamné. Riziko nákladů nese každý účastník soudního řízení. Nelze hovořit o libovůli soudu, když soud pouze došel k jiným právním závěrům, než předpokládala stěžovatelka. Z jednání vedlejší účastnice se stěžovatelkou bylo zřejmé, že pronajímatele plošně v domě zastupuje, smlouvy ale sama nesepisuje, nicméně že nabídnuté a stěžovatelkou akceptované podmínky nájmu stěžovatelku zavazují. V jednání stěžovatelky spatřuje porušení zásady poctivosti a pacta sunt servanda. Poukázala také na právní vzdělání a praxi stěžovatelky. Na závěr vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou. 10. Stěžovatelka se v replice k vyjádření zejména vedlejší účastnice řízení opětovně věnuje hodnocení nájemní smlouvy soudem. Zdůrazňuje, že smlouva o nájmu nemohla