Ústavní soud II.ÚS 2920/23 – Podmínky obnovy

V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 2. listopadu 2023, který byl následně doplněn podáními ze dne 14. listopadu 2023 a 24. listopadu 2023, navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel dne 20. ledna 2023 podal v postavení odsouzeného u Okresního soudu v Ostravě již třetí návrh na obnovu řízení, které se v prvním stupni vedlo před tímto okresním soudem pod sp. zn. 2 T 38/2016. V původním řízení byl stěžovatel pravomocně uznán vinným zločinem křivého obvinění dle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců se zkušební dobou v délce 2 let a 6 měsíců. Daný skutek (stručně řečeno) spočíval v jednání stěžovatele, který dne 14. března 2014 v souvislosti s převzetím svého nezletilého syna k soudem upravenému styku vyvolal střet s vozidlem řízeným druhem jeho bývalé manželky a následně tentýž den v pozdějších hodinách u příslušného policejního orgánu při podání vysvětlení o tomto střetu vědomě vypověděl nepravdivé skutečnosti a doložil svá tvrzená poranění lékařskou zprávou z ošetření, které před tím vyhledal. Přitom zejména na základě těchto podkladů bylo vůči druhovi bývalé manželky zahájeno trestní stíhání pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti, jež bylo zastaveno až dozorujícím státním zástupcem po provedení rozsáhlého vyšetřování.

Důvodem pro podání návrhu na povolení obnovy řízení měl být znalecký posudek č. C 1801/2022 z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská se specializací posuzování příčin dopravních nehod, vyhotovený Vysokým učením technickým v Brně - Ústavu soudního inženýrství (dále jen "znalecký posudek"). Tento důkaz a poznatky z něj plynoucí měly dle stěžovatele zpochybnit správnost skutkových zjištění dosažených v původním trestním řízení. Okresní soud po vyhodnocení znaleckého posudku dospěl k závěru, že tento není podkladem definovaným v § 278 odst. 1 trestního řádu k povolení obnovy řízení, tj. není důkazem, jenž sám o sobě, anebo s dalšími důkazy či skutečnostmi již známými, mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody. Proto návrh na povolení obnovy podle § 283 písm. d) ve spojení s § 278 trestního řádu napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel následně podal proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud stížnost v záhlaví citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť se bezvýhradně ztotožnil se závěry okresního soudu.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává především práva na spravedlivý proces. Věcně je ústavní stížnost založena na argumentu údajného nesprávného vyhodnocení znaleckého posudku a nevypořádání se s rozpory mezi znaleckým posudkem a dřívějším znaleckým posudkem, který byl jedním z důkazů svědčícím proti stěžovateli v původním trestním řízení. Z nynější znaleckého posudku má plynout závěr, že stěžovatel do koridoru pohybu rozjíždějícího se vozu druha bývalé manželky stěžovatele při daném konfliktu sám nevstoupil.

Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.

Obnova řízení dle § 277 a násl. trestního řádu je mimořádným opravným prostředkem, který má za cíl odstranit případné nedostatky ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, a to za stavu, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Hlavním smyslem obnovy řízení je odstranění případného justičního omylu. V rámci posuzování podmínek pro obnovu řízení nedochází ze strany obecných soudů, natož v řízení před Ústavním soudem, k přezkumu správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení [k tomu viz např. nález ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)]. V řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci obnovy řízení se pak přezkumná činnost Ústavního soudu zásadně omezuje na to, zda soudy rozhodující o této obnově rozhodly ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednaly, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zdali jejich právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítnou-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnily, proč předestřené nové skutečnosti neshledaly takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [k tomu srov. např. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89)].

Případ stěžovatele nemá ústavní rozměr. Oba ve věci rozhodující soudy stěžovateli předně vyložily, proč daný znalecký posudek nelze považovat za nový důkaz, přičemž rovněž zdůraznily jeho nízkou věrohodnost, potažmo tendenčnost. V této souvislosti dále obecné soudy vysvětlily, proč nový znalecký posudek nemá ani potřebný potenciál zvrátit původní rozhodnutí o stěžovatelově vině (ostatně částečně související problematiku soudy již řešily na základě předchozích žádosti stěžovatele o povolení obnovy řízení). Odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou dostatečně podrobná, logická a srozumitelná, přitom především usnesení krajského soudu je až vyčerpávající (k tomu viz body 27 až 33 usnesení krajského soudu). Ústavní soud v tomto ohledu podpůrně odkazuje na stanovisko pléna ze dne 21. dubna 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 (253/2020 Sb.), v němž se zabýval tím, které nové skutečnosti, popř. důkazy mohou připadat v úvahu jako důvod pro povolení obnovy trestního řízení. Z uvedeného stanoviska (mimo jiné) jednoznačně plyne, že pro vyhodnocení nových skutečností či důkazů jako kvalifikovaných novot ve smyslu § 278 trestního řádu nepostačuje prostá potencialita možného ovlivnění výsledku původního řízení, nýbrž se vyžaduje vysoký stupeň pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněný předpoklad změny původního rozhodnutí. Že o takovou situaci v nyní projednávané věci nešlo, obecné soudy odůvodnily přesvědčivě. Ústavní soud nadto přitakává soudům rovněž v tom, že stěžovatel svojí argumentací (zopakovanou i v ústavní stížnosti) spíše než na tvrzenou novotu cílí na samotné vyhodnocení důkazů provedené soudy v původním řízení, jehož obnovy se domáhá, což se ale míjí s účelem institutu obnovy řízení.

Pro úplnost Ústavní soud ještě konstatuje, že garance poskytované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod se na řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, nevztahují (srov. např. usnesení ze dne 31. října 2017 sp. zn. II. ÚS 4007/16 a ze dne 18. dubna 2018 sp. zn. III. ÚS 3514/17). Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci tohoto ustanovení na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. srpna 2003 č. 46168/99), což se týká i řízení o povolení obnovy pravomocně skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Oberschlick proti Rakousku ze dne 16. května 1995 č. 19255/92 a 21655/93).

Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že v souzené věci nezjistil žádné, nota bene neústavní, vybočení z právního rámce řízení o návrhu na povolení obnovy. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.