II.ÚS 2960/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2960/15 ze dne 26. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky EKONRAD, s. r. o., adresa Hybešova 38, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem Veveří 456/9, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2015, č. j. C 53265/RD33/KSBR, Fj 28912/2015, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2015, sp. zn. 5 Cmo 187/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Podanou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo zasaženo do práv zakotvených v čl. 3 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a dále že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručené v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Vyšší soudní úředník Krajského soudu v Brně usnesením ze dne 2. dubna 2015, č. j. C 53265/RD12/KSBR, Fj 28912/2015, vyzval stěžovatelku, jakožto obchodní společnost, aby do 15 dnů od doručení tohoto usnesení doložila listiny specifikované ve výzvě [účetní závěrky (rozvahy, výkazy zisků a ztrát s přílohami) za roky 2003 - 2013] do Sbírky listin obchodního rejstříku Krajského soudu v Brně [srov. § 66 písm. a) - c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“)]. Současně jí sdělil, že pokud neuposlechne výzvy, může jí být uložena v souladu s § 104 zákona o veřejných rejstřících pokuta do výše 100.000 Kč, popř. další sankce. 3. Následně ústavní stížností napadeným usnesením vyššího soudního úředníka Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2015, č. j. C 53265/RD33/KSBR, Fj 28912/2015, byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 5.000 Kč splatná do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, neboť stěžovatelka nesplnila povinnost stanovenou v předchozí výzvě a nedoložila požadované listiny. 4. K následnému odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí Krajského soudu v Brně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2015, sp. zn. 5 Cmo 187/2015, potvrzeno. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s platnou právní úpravou, když kontrolou sbírky listin zjistil, že společnost nemá založeny veškeré dokumenty vyžadované právními předpisy. Zároveň zdůraznil, že stejnou povinnost ukládala subjektům i právní úprava do 31. prosince 2013 [srov. § 38i odst. 1 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“)]. Odvolací soud neuznal námitku stěžovatelky ohledně prekluze práva, kterou odůvodňovala poukazem na znění zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), neboť uvedený zákon se na daný případ nevztahuje. Dále uvedl, že povinnost subjektu založit potřebné dokumenty do sbírky listin měla společnost od jejího vzniku, přičemž tato povinnost je stanovena všem právnickým osobám, což vylučuje nerovné zacházení. Odvolací soud uzavřel, že platná právní úprava současně odpovídá i směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne 16. září 2009, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření. II. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká, že se nezabývaly její argumentací ohledně prekluze, nedovolené retroaktivity zákona o veřejných rejstřících a nemožnosti plnění, čímž založily protiústavnost svých rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na ustálenou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k odůvodnění soudního rozhodnutí. Ve vztahu k námitce prekluze uvádí, že podle § 24 odst. 1 písm. c) bod 2 přestupkového zákona je neuložení příslušné listiny do sbírky přestupkem, který se podle § 20 zákona o přestupcích promlčuje po uplynutí 1 roku od jeho spáchání, což ve všech letech s výjimkou roku 2014 nastalo. Dále podotýká, že podle § 21a odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), má jednotka povinnost zveřejnit účetní závěrku ve sbírce za uplynulé účetní období nejpozději do konce bezprostředně následujícího účetního období. Soudům rovněž vytýká, že postupovaly nedovoleně retroaktivně, když zákon o veřejných rejstřících aplikovaly zpětně na období let 2003 - 2013. Stěžovatelka dále namítá, že po ní soudy požadují plnění nemožné, neboť povinnost uchovávat účetní záznamy je podle § 31 odst. 2 zákona o účetnictví stanovena maximálně na dobu 10 let (účetní závěrky), resp. 5 let (účetní knihy). V této souvislosti poukazuje na to, že nemá právní povinnost tak staré účetní záznamy uchovávat a uložení sankce za nesplnění v podstatě nemožného plnění považuje za šikanu. Stěžovatelka konečně namítá rozpor s evropským právem. Vyslovuje přesvědčení, že česká právní úprava v oblasti zveřejňování listin je pojata ve srovnání s okolními zeměmi příliš extenzivně, v důsledku čehož jsou české subjekty na trhu znevýhodněny. Závěrem podotýká, že z účetních závěrek lze zjistit řadu citlivých údajů, které jsou lehce zneužitelné. III. 6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Ústavě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. 7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s náhledem rejstříkového a odvolacího soudu na její povinnost předložit zákonem požadované listiny, které jsou povinně zakládány do sbírky listin, resp. její nesouhlas s možností sankcionovat nepředložení těchto listin. Ústavní soud se již v minulosti v několika svých rozhodnutích zabýval problematikou předkládání listin za účelem jejich zařazení do sbírky listin. Ani v jednom z dosud projednávaných případů však porušení ústavně zaručených práv tehdejších stěžovatelů neshledal, byť důvodem pro odepření předložení listin zde byl požadavek na ochranu soukromí, resp. obchodního tajemství (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2008, sp. zn. I. ÚS 833/08, a usnesení ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2535/12, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že závěry předešlých rozhodnutí, co do vypořádání se s otázkou možného porušení ústavně zaručených práv zveřejněním určitých údajů ve sbírce listin, lze aplikovat i na nyní projednávaný případ. 8. Co se týče vlastního uložení pořádkové pokuty, je třeba konstatovat, že soudy postupovaly v souladu s § 104 zákona o veřejných rejstřících, podle něhož předseda senátu může uložit pořádkovou pokutu zapsané osobě tehdy, jestliže neuposlechla výzvy rejstříkového soudu, aby mu sdělila skutečnosti nebo předložila listiny potřebné k rozhodnutí v řízení zahájeném bez návrhu nebo aby mu předložila listiny, které podle tohoto nebo jiného zákona mají být založeny do sbírky listin. Pořádkovou pokutu lze uložit do výše 100.000 Kč. Ustanovení § 66 zákona o veřejných rejstřících pak uvádí výčet dokumentů povinně zakládaných do sbírky listin (dříve shodně upraveno v § 38i obch. zák.), mezi něž patří i po stěžovatelce požadované účetní závěrky, resp. další dokumenty, přičemž zákon o veřejných rejstřících neuvádí žádné důvody, pro které by bylo možno předložení těchto dokumentů za účelem jejich založení do sbírky listin odmítnout. Povinnost je tedy stěžovatelce uložena přímo zákonem. Ať již jsou důvody, které stěžovatelku vedou k názoru, že po ní nelze vynucovat předložení listin ekonomické a hospodářské povahy, jakékoli povahy, nemají oporu v žádném zákonném ustanovení a nemohou být důvodem pro to, aby stěžovatelka zákonem uloženou povinnost nesplnila a v případě nesplnění této povinnosti jí pořádková pokuta uložena nebyla. Jestliže je stěžovatelka v obchodním rejstříku zapsána, musí povinnosti, které jsou jí zákonem uloženy, beze zbytku splnit, jinak jí hrozí sankce. 9. A právě podle výše uvedených ustanovení postupovaly obecné soudy rovněž v