II.ÚS 2979/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2979/17 ze dne 24. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 818/2017-949, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 3. 11. 2016, č. j. 24 Co 427/2016-915, a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne ze dne 6. 5. 2016, č. j. 0 P 137/2009-860, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2017, a doplněnou podáním doručeným dne 9. 10. 2017, splňující po formální stránce náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje svůj nesouhlas s postupem soudů, které nevyhověly jeho návrhu, aby byl jmenován do funkce osoby vykonávající působnost opatrovnické rady opatrovanky J. Ch., matky stěžovatele (dále jen "opatrovanka"). Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byl jeho návrh odmítnut soudy pokaždé z jiných důvodů, když Okresní soud v Rakovníku vyslovil názor, že existence opatrovnické rady nebo osoby vykonávající její působnost není vůbec potřebná, Krajský soud v Praze se k argumentaci stěžovatele vůbec nevyjádřil a dovodil, že zamítnutí návrhu stěžovatele je zapotřebí proto, že stěžovatel takovou osobou jmenován být nemůže pro svůj "nepřátelský vztah k osobě opatrovanky". Dovolací soud pak konstatoval, že nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 482 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), protože byla nařízena nová volba opatrovnické rady, a ostatní otázky vymezené stěžovatelem v dovolání označil za takové, které nemají pro posouzení věci z tohoto důvodu význam. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že se soudy postavily k dané situaci alibisticky, a namísto toho aby se pokusily vzniklou situaci vyřešit, vždy našly důvod, pro který nemůže dojít ke jmenování stěžovatele osobou vykonávající funkci opatrovnické rady. Stěžovatel nesouhlasí především se způsobem, jakým dovolací soud posoudil otázku, za jakých podmínek může být podle § 482 občanského zákoníku jmenována osoba vykonávající funkci opatrovnické rady, zejména pokud jde o výklad pojmu "jiný podobný důvod". Z pohledu stěžovatele takovým jiným podobným důvodem musí být právě situace, kdy z objektivních důvodů (pro neshody v rodině) není možné naplnit personálně opatrovnickou radu. Stěžovatel považuje za nepřípadný odkaz dovolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, jímž byla nařízena nová volba opatrovnické rady - dovolacímu soudu muselo být dle stěžovatele zřejmé, že jde v pořadí již o druhé nařízení nové volby opatrovnické rady, že minulé nařízení nové volby se minulo účinkem, a že pokud by byla volba opatrovnické rady úspěšná v minulosti, pak by stěžovatel jistě netrval na jmenování osoby vykonávající působnost opatrovnické rady. Postup dovolacího soudu, který konstatoval, že pro jmenování osoby vykonávající působnost opatrovnické rady zatím nejsou splněny podmínky, protože byla dovolacím soudem nařízena nová volba opatrovnické rady (a že je tudíž pravděpodobně třeba vyčkat výsledku této nové volby), ve skutečnosti znamená, že se dovolací soud po meritorní stránce odmítl věcí zabývat, neboť z obsahu spisu bylo již ke dni rozhodnutí odvolacího soudu jasné, že nová volba opatrovnické rady vzhledem k situaci v rodině opatrovanky nemůže být úspěšná, a že tedy opatrovnická rada zůstane po delší dobu nenaplněna. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 6. 5. 2016, č. j. 0 P 137/2009-860, výrokem II. zamítl návrh stěžovatele ze dne 15. 11. 2015, kterým se stěžovatel domáhal, aby jej soud jmenoval do funkce osoby vykonávající působnost opatrovnické rady. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne ze dne 3. 11. 2016, č. j. 24 Co 427/2016-915, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, ani Okresního soudu v Rakovníku nedošlo. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Soud prvního stupně dospěl soud k závěru, že není důvod pro jmenování žádného z navrhovatelů, aby vykonávali působnost opatrovnické rady, neboť opatrovanka pobývá v sociálním zařízení, kde je o ni řádně pečováno, a kde ji navštěvují obě její děti. Soud také usoudil, že s ohledem na zdravotní stav opatrovanky není dána prognóza, na základě které by bylo možné očekávat širší spektrum právních jednání, která by opatrovnice činila za opatrovanku, než je tomu nyní. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že stěžovatel není vhodnou osobou pro výkon takové funkce, když je vůči opatrovnici v permanentní opozici, a nepřesvědčil soud o tom, že je jeho zájmem především správa opatrovnických věcí, neboť počátky nesouhlasu s jednáním opatrovnice se datují od doby, kdy se v rodině řešilo předání majetku z rodičů na děti. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který zdůraznil, že v dané věci je již ze samotného obsahu opatrovnického spisu zjevné, že stěžovatel dlouhodobě projevuje zcela nepřátelský vztah k osobě opatrovnice, podává proti ní četné návrhy, v nichž je opakovaně u soudů všech instancí neúspěšný. 7. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně posouzení předpokladů opodstatněnosti postupu podle ustanovení § 482 občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že postup podle § 482 občanského zákoníku přichází v úvahu především tehdy, kdy není možno opatrovnickou radu zřídit pro nezájem dostatečného počtu osob uvedených v § 472 odst. 1 citovaného zákoníku. Obsah spisu však takovouto situaci nedokumentuje. Zmiňovaný postup by dále mohl připadat v úvahu již jen tehdy, existoval-li by pro to, jak uvádí ustanovení § 482 odst. 1 občanského zákoníku, jiný podobný důvod. Tímto důvodem však dle Nejvyššího soudu nemůže být samotný fakt, že je volba opatrovnické rady prohlášena podle ustanovení § 476 odst