II.ÚS 3030/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3030/17 ze dne 14. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Špačkové, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Praha 1, Štěpánská 39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 30 Cdo 5863/2016-59, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 25 Co 212/2016-47, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, 2, 3, 4, v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a 2, a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právním názorem soudů, že za nezákonné rozhodnutí nelze označit v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", takové rozhodnutí, které nebylo v původním řízení pro nezákonnost zrušeno. Stěžovatelka je přesvědčena, že takový závěr nelze akceptovat za situace, kdy nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Ústavního soudu, proti němuž již nebyl opravný prostředek přípustný. Stěžovatelka upozorňuje, že Ústavní soud své vlastní rozhodnutí prostřednictvím jiného senátu revidoval, když v téže věci jako ve věci stěžovatelky v jiném řízení rozhodl opačným způsobem [nález sp. zn. IV. ÚS 822/11 ze dne 22. 4. 2013 (N 61/69 SbNU 165)], čímž změnil svůj právní názor na stejnou právní otázku, a v konečném důsledku tak vyslovil nezákonnost svého dřívějšího rozhodnutí. Zatímco v případě stěžovatelky v žalobě o určení vlastnického práva dospěl Ústavní soud k závěru, že aktuálně zapsaný vlastník je vlastníkem nemovitosti po právu, v jiném řízení dovodil, že vlastník (v obou případech se jednalo o Českou republiku, která nabyla vlastnictví k oběma nemovitostem na základě stejné vyhlášky, přičemž jde o dva přímo sousedící řadové domy v areálu Pražského hradu) se vlastníkem nemovitosti nikdy stát nemohl, neboť předmětná vyhláška přechod vlastnického práva nebyla způsobilá hmotně právně přivodit. Pozdější vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu pak bylo obecnými soudy respektováno a nemovitost byla původnímu vlastníkovi vydána, zatímco stěžovatelce nikoliv, neboť v její věci rozhodl jiný senát Ústavního soudu opačně. Dle stěžovatelky není podstatné, byly-li nároky k předmětným domům uplatněny dle restitučního zákona (zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), nebo žalobou z titulu duplicitního vlastnictví, neboť je-li duplicitní vlastník zapsán na základě titulu, který nemohl být pro zápis způsobilý, není pak vůbec podstatné, jakou formou se druhý duplicitní vlastník, zapsaný zjevně po právu na základě pravomocného dědického rozhodnutí, domáhá výmazu takto nezákonně zapsaného druhého vlastníka. Dle stěžovatelky je jisté, že jedno z uvedených rozhodnutí Ústavního soudu musí být nutně nezákonné, a je třeba dospět k závěru, že se jedná o rozhodnutí ve věci stěžovatelky předcházející rozhodnutí ve věci třetí osoby, které bylo posléze respektováno soudy všech stupňů, a nemovitost byla této třetí osobě vydána. Stěžovatelka s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 822/11 tvrdí, že byla porušena její základní práva, když jí nebyl přiznán její oprávněný nárok, tedy došlo jak k nezákonnému rozhodnutí ve věci, tak i k nesprávnému úřednímu postupu ve věci v původním řízení, v němž bylo potvrzeno vlastnické právo k předmětné nemovitosti nevlastníkovi, který ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 822/11 je zjevně zapsán jako vlastník bez právního titulu, který by mohl zápis vlastnického práva přivodit. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem dne 5. 1. 2016, č. j. 42C 388/2014-34, zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 50 000 000 Kč (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 25 Co 212/2016-47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v případě stěžovatelky není ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. dáno nezákonné rozhodnutí, když v její věci žádné rozhodnutí zrušeno nebylo. Soud konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdila, že v jiném soudním řízení, jehož předmětem bylo určení vlastnictví k sousední nemovitosti mající dle tvrzení stěžovatelky stejný právní osud, došlo k opačnému rozhodnutí, neboť Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a předchozí zamí