II.ÚS 3035/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3035/12 ze dne 5. 3. 2014 N 26/72 SbNU 289 K povinnosti státu nahradit škodu způsobenou porušením práva na ochranu majetku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida - ze dne 5. března 2014 sp. zn. II. ÚS 3035/12 ve věci ústavní stížnosti Lesní společnosti Přimda, a. s., se sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, zastoupené Mgr. Renatou Václavíkovou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 399/2011-63 ze dne 8. 3. 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 17/2007-33 ze dne 14. 6. 2011, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o náhradu škody proti České republice, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. nÚstavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Přitom odkázala na čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"). A. Řízení týkající se předmětných nemovitostí 2. Usnesením vlády České republiky č. 323 ze dne 29. 4. 1992 byl schválen privatizační projekt Západočeské státní lesy, s. p., číslo 3132, a to v rozsahu a za podmínek vyplývajících ze zápisu schůze Hospodářské rady vlády České republiky. Tento privatizační projekt schválilo dne 30. 4. 1992 též Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky pod č. j. 30/32/1637/92. Na základě takto schváleného projektu založil Fond národního majetku České republiky Lesní společnost Přimda, a. s., stěžovatelku, která vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 1. 9. 1992. Součástí privatizovaného majetku převáděného na stěžovatelku byla i nemovitost - stravovací zařízení, přístavba k domu č. p. 213 v obci Přimda. Následně dne 30. 9. 1993 Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky schválilo dodatek k privatizačnímu projektu, na základě kterého byl na stěžovatelku převeden i samotný dům č. p. 213. Stěžovatelka byla zapsána jako vlastník těchto dvou spojených nemovitostí (dále jen "nemovitost") v katastru nemovitostí. Hodnota nemovitosti dle schváleného privatizačního projektu aktualizovaného k 6. 4. 1993 byla 7 536 750 Kč. Podle informací z obchodního rejstříku hodnota celkového majetku, který představuje základní kapitál stěžovatelky, byla dle schváleného privatizačního projektu 81 070 000 Kč. 3. Dne 8. 12. 1995 byla obcí Přimda (dnes město Přimda) podána žaloba proti stěžovatelce o určení vlastnictví k nemovitosti. 4. Okresní soud v Tachově rozsudkem č. j. 4 C 364/1995-160 ze dne 19. 12. 2000 žalobě po rozsáhlém dokazování vyhověl a rozhodl, že Přimda je vlastníkem nemovitosti již od 24. 5. 1991 s odkazem na § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. 5. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem a nabylo právní moci 27. 9. 2002. Ten samý den byla obec Přimda zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti namísto stěžovatelky a stěžovatelka budovu vydala obci. 6. Následné dovolání a ústavní stížnost stěžovatelky byly odmítnuty [usnesení sp. zn. I. ÚS 325/03 ze dne 15. 9. 2004 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu)]. Stěžovatelka se proto obrátila se svou stížností na porušení práva na spravedlivý proces a ochranu majetku na Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP"). Tento svým rozhodnutím č. 11997/05 ze dne 21. 9. 2010 námitku porušení práva na ochranu majetku odmítl jako předčasnou pro nevyčerpání všech účinných vnitrostátních prostředků nápravy s odkazem na probíhající řízení o náhradu škody (jehož závěr je napaden touto ústavní stížností), neboť pouze po jeho ukončení bude moci být posouzena výše škody utrpěná stěžovatelkou. ESLP v odůvodnění uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla zapsána jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, jednalo se o "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu. B. Řízení o náhradě škody 7. Dne 19. 8. 2005 stěžovatelka podala žalobu proti státu o náhradu škody, kde namítala, že v době, kdy stát převáděl na stěžovatelku nemovitost, nebyl již jejím vlastníkem. Ze strany státu tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku stěžovatelce vznikla škoda sestávající z hodnoty nemovitosti, kterou musela vydat obci Přimda, nákladů řízení na dvou stupních soudů ve věci žaloby o určení vlastnictví proti stěžovatelce a nákladů jí vynaložených na údržbu nemovitosti. 8. Rozhodnutím soudu byla část žaloby týkající se zaplacení nákladů na údržbu nemovitosti vyloučena k samostatnému projednávání. Tato část byla obecnými soudy zamítnuta a ústavní stížnost stěžovatelky proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením sp. zn. II. ÚS 1950/11 ze dne 15. 12. 2011. Odmítnutí žaloby soudy založily na argumentu, že stěžovatelka se měla domáhat náhrady nákladů, jež do nemovitosti vynaložila, na vlastníku, tedy obci Přimda, a nikoliv na státu, pokud zároveň neprokázala, že tyto prostředky jsou po obci nevymahatelné. 9. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl druhou část žaloby stěžovatelky, jíž se domáhala zaplacení ceny nemovitosti a nákladů řízení ve věci žaloby o určení vlastnictví proti stěžovatelce. Na jedné straně uznal, že došlo k nesprávnému postupu státu vůči stěžovatelce, neboť na stěžovatelku stát převedl majetek, který byl ve vlastnictví obce Přimda. Avšak uvedl, že zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, či nyní platný zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o odpovědnosti státu"), není na danou situaci aplikovatelný, neboť podle ustálené judikatury stát při privatizaci nevykonával veřejnou moc, ale jednal jako vlastník majetku v rovnoprávném postavení s ostatními subjekty. Dle názoru obvodního soudu by stát mohl odpovídat za škodu pouze podle § 415 ve spojení s § 420 tehdy platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Podle jeho názoru však stěžovatelce nevznikla žádná škoda jako jedna z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti. Pokud jde o hodnotu nemovitosti, zde ji nemohla žádná škoda vzniknout, neboť nikdy nebyla vlastníkem této nemovitosti. Co se týče náhrady nákladů řízení, bylo pouze vinou stěžovatelky, že jí vznikly, neboť mohla uzavřít s obcí Přimda smír. 10. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a plně se ztotožnil s jeho závěry o odpovědnosti státu jak podle zákona o odpovědnosti státu, tak podle občanského zákoníku. II. Argumentace stran 11. Stěžovatelka předně namítá, že rozhodnutím soudů, které určily, že není vlastníkem nemovitosti, bylo porušeno její právo na ochranu majetku podle čl. 1 Protokolu. Podotýká, že od roku 1993 do roku 2002 byla vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti. 12. Stěžovatelka, vedena dobrou vírou v zákonnost aktů států (bez ohledu na to, zda tyto akty byly učiněny státem coby nositelem veřejné moci nebo coby vlastníkem majetku), byla přesvědčena, že je oprávněným vlastníkem nemovitosti a že ji nabyla v souladu s právem. Tomuto přesvědčení též odpovídal postoj příslušného katastrálního úřadu, který na základě schváleného privatizačního projektu provedl záznam vlastnického práva stěžovatelky do katastru nemovitostí, a postoj obce Přimda, která deklarovala, že není vlastníkem nemovitosti. Stěžovatelka měla tedy právo na ochranu tohoto majetkového práva a právo na uplatnění nároků z něj vyplývajících. Stát svým postupem garantoval stěžovatelce nabytí vlastnického práva a tato garance se ukázala nedostatečnou. Pokud byla tedy stěžovatelka svého majetkového práva následně postupem soudu zbavena, je oprávněna požadovat náhradu škody, která jí v souvislosti s tím vznikla. 13. Touto škodou je právě zůstatková cena nemovitosti, neboť kdyby stát splnil své garance, zůstala by nemovitost v jejím vlastnictví. Pochybením státu došlo k tomu, že hodnota nemovitosti byla zapsána do obchodního rejstříku jako součást základního kapitálu stěžovatelky. Pokud byla stěžovatelka později nucena vydat nemovitost jejímu skutečnému vlastníku, došlo tím bez náhrady ke zmenšení jejího majetku. Základní kapitál