II.ÚS 306/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 306/11 ze dne 29. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti Pok En spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem Čápkova 32, Brno, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem Lidická 23b, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 6 C 450/2004-171 ze dne 28. 6. 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 72/2008-203 ze dne 8. 4. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem č. j. 6 C 450/2004-171 ze dne 28. 6. 2007 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "vedlejší účastník"), jejímž prostřednictvím se domáhala zaplacení částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení plnění z neplatné smlouvy, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení. Nalézací soud vycházel ze zjištění, podle nichž stěžovatelka jako kupující uzavřela dne 8. 10. 1993 s vedlejším účastníkem smlouvu o prodeji části parcely č. 1333/7 v k. ú. Bohunice, obec Brno (dále též "pozemek"), přičemž na úhradu kupní ceny stěžovatelka zaplatila zálohu ve výši 3.000.000,- Kč. Podle čl. VII kupní smlouvy byl prodej pozemku uskutečněn výhradně za účelem výstavby Střediska služeb motoristům - Autoservis a kupující se zavázal nejpozději do 90. dne od podpisu smlouvy prokázat prodávajícímu, že mu bylo vydáno územní rozhodnutí pro výstavbu s tím, že pokud tuto povinnost nesplní, zanikne k uvedenému dni právní vztah založený touto smlouvu a smluvní strany si vydají vše, co podle této smlouvy přijaly. Přestože uvedená rozvazovací podmínka byla splněna již dnem 6. 1. 1994 a rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 647/2000 ze dne 23. 10. 2002 bylo určeno, že předmětná parcela je ve vlastnictví státu a ve správě vedlejšího účastníka, k vzájemnému vrácení plnění z neplatné smlouvy mezi smluvními stranami nedošlo, a to z toho důvodu, že stěžovatelka s pozemkem již nedisponovala. V mezidobí ho totiž zatížila věcnými právy na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 1. 2. 1994 a Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 19. 4. 1996, uzavřených za účelem zajištění úvěrových smluv sjednaných mezi stěžovatelkou a Investiční a poštovní bankou, a. s. Stěžovatelka dále v této souvislosti uzavřela dne 24. 3. 1994 se souhlasem věřitele dohodu o převzetí závazku s obchodní společností POSPOL, spol. s r. o., která tak nastoupila na místo původního dlužníka z úvěrových smluv - stěžovatelky. Na jmenovanou společnost byl později prohlášen konkurz a pozemek jako předmět zástavy byl zahrnut do konkurzní podstaty úpadce, žaloba vedlejšího účastníka požadující vyloučení pozemku z konkurzní podstaty byla neúspěšná. Ke změnám došlo i na straně zástavního věřitele, kterým se vzhledem k následným dispozicím s majetkem Investiční a poštovní banky, a. s., v této věci stala Československá obchodní banka a posléze Česká konsolidační agentura (dále jen "ČKA"), jež dne 5. 8. 2003 postoupila pohledávky za dlužníkem POSPOL, spol. s r. o., vzniklé na základě smluv o úvěru, na společnost AB REAL Plzeň, a.s. (později s názvem AB CREDIT a.s.). Dne 21. 9. 2006 se v Brně konala veřejná dražba dobrovolná, během níž byl dotčený pozemek prodán za 12.000.000,- Kč, z toho 75 % bylo odsouhlaseno ve prospěch věřitele úpadce AB CREDIT, a.s. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu a s odkazem na ustanovení § 457 a § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), dospěl soud k závěru, že stěžovatelka se nemůže vůči vedlejšímu účastníkovi domáhat vydání žalované částky, neboť sama nesplnila svoji povinnost vydat to, co podle zrušené smlouvy dostala, a tuto povinnost ani splnit nemůže z důvodu, že předmětný pozemek byl vydražen. Postup stěžovatelky, která pozemek ke dni zániku kupní smlouvy, tj. ke dni 6. 1. 1994, vedlejšímu účastníkovi nevrátila a naopak ho již dne 1. 2. 1994 dala do zástavy, ač si musela být vědoma, že nakládá s věcí cizí, nalézací soud nadto označil za rozporný s dobrými mravy. Soud proto rozhodl, jak shora uvedeno. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 15 Co 72/2008-203 ze dne 8. 4. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 3843/2008-216 ze dne 2. 11. 2010 odmítl jako nepřípustné. Podle tvrzení stěžovatelky obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že se náležitě nevypořádaly s její skutkovou a právní argumentací. Stěžovatelka v řízení předně dovozovala, že obnovou zápisu vlastnictví státu jako původního vlastníka do katastru nemovitostí po zrušení smlouvy došlo k vrácení předmětného pozemku v souladu s ustanovením § 457 občanského zákoníku, přičemž samotná existence zástavního práva neznamenala pro vlastníka újmu, ta mohla nastat až v důsledku realizace zástavního práva. Stěžovatelka dále upozorňovala na skutečnost, že zástavní právo zaniklo dle § 584 občanského zákoníku splynutím poté, co se Česká republika stala prostřednictvím ČKA současně vlastníkem pohledávky zajištěné zástavním právem k pozemku p. č. 1333/7 a prostřednictvím vedlejšího účastníka vlastníkem tohoto pozemku. Z uvedených důvodů nemohlo tudíž dojít k zápisu pozemku do konkurzní podstaty a k jeho dražbě. Pro případ, že by k zániku zástavního práva splynutím nedošlo, stěžovatelka namítala, že dražba pozemku a uspokojení třetí osoby ze státního majetku byla důsledkem nikoliv dřívějšího vzniku zástavního práva, nýbrž neschopnosti vzájemné koordinace postupu správců státního majetku ČKA a vedlejšího účastníka, kteří se mohli dohodnout na zrušení zástavního práva, případně se měl stát v pozici odděleného věřitele uspokojit ze svého majetku sám, namísto aby postupoval pohledávku zajištěnou zástavním právem třetí osobě. Stěžovatelka proto považovala za relevantní pro posouzení vzniku škody na straně vedlejšího účastníka či spoluzavinění ze strany správců státního majetku zjištění ohledně úplaty za postoupení pohledávek z ČKA na společnost AB CREDIT a.s. Soud prvního stupně ovšem provedl důkaz toliko neúplným zněním fotokopií příslušných smluv o postoupení pohledávek, v nichž byla cena za postoupení pohledávek vymazána. Další dokazování v tomto směru bez bližšího odůvodnění zamítl, čímž podle názoru stěžovatelky ve smyslu judikatury Ústavního soudu opomenul důležitý důkaz. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru stran zániku zástavního práva, případně odpovědnosti správců státního majetku za vzniklou situaci. V ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy, navzdory jejímu opačnému tvrzení, vypořádaly. Stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s nimi, přičemž rozhodnutí obecných soudů kriticky hodnotí z pohledu podústavního práva, nikoliv ovšem z pohledu základních práv. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší. Obecné soudy, zejména pak nalézací soud, ve svém rozhodnutí obsáhle vysvětlil, proč nepovažoval stěžovatelčiny námitky za důvodné. Zdůraznil, že vedlejší účastník po právu uplatnil v daném řízení proti podané žalobě námitku započtení co do částky 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, když současně doložil, že postupem stěžovatelky mu vznikla škoda ve výši minimálně 5.400.000,- Kč, což je soudním znalcem určená odhadní c