II.ÚS 3076/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3076/08 ze dne 16. 12. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. V., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 č. j. 3 Tdo 601/2008-994, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2008 č. j. 3 To 139/2007-899 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006 č. j. 48 T 2/2006-569, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy. Stěžovatelka poukazuje na to, že soud druhého stupně provedl nové důkazy, na základě kterých dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Tím zkrátil stěžovatelčino právo na obhajobu a odňal jí možnost uplatnit řádné opravné prostředky. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/99 a sp. zn. II. ÚS 60/05. Má za to, že ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. mělo být aplikováno tak, aby nedošlo k popření principu dvojinstančnosti trestního řízení. Stěžovatelka dále namítá, že učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dovodit závěr o její vině trestným činem vraždy podle § 219 tr. z. Dle ní došlo k nesprávnému posouzení věci z hlediska zavinění. Uvádí, že obsahem skutkové věty je zjištění, že 2x vystřelila do hlavy poškozeného, ale žádnými důkazy nebyla vyvrácena její obhajoba, že k výstřelu došlo náhodně, když zavadila o jemnou spoušť zbraně, z čehož plyne, že nejednala v úmyslu, ale ve vyhrocené situaci, a její jednání mělo být posouzeno jako nedbalostní. Má za to, že v popisu skutku chybí důležitý znak, uvedený ve zrušujícím usnesení dovolacího soudu, že o nepřímý úmysl by šlo, kdyby s vědomím, že se jedná o nabitou střelnou zbraň, ji stěžovatelka namířila na hlavu poškozeného a stiskla spoušť. To však prokázáno nebylo. Naopak nebylo ničím zpochybněno, že zbraň držel v rukou poškozený, který s ní střídavě mířil na sebe a na stěžovatelku, a že stěžovatelka po ní chňapla, aby tím zabránila výstřelu. Uvádí, že se nikdy nebránila své odpovědnosti za nedbalostní ublížení na zdraví, rozhodně však popírala a popírá jakýkoli úmysl vraždit. Stěžovatelka uvádí, že po vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu navrhla provedení dalších důkazů, a to znaleckého posudku z oboru forenzní psychologie se specializací "domácí násilí", vypracovaný doc. PhDr. L. Č., CSc., a znalecký posudek z oboru kriminalistika - balistická expertíza, vypracovaný Ing. F. H., v němž se znalec zabýval otázkou, jaká zbraň mohla být použita a s jakými následky. V této souvislosti namítá, že při prověrce na místě jí byly předloženy k výběru pouze různé druhy revolverů, přičemž odvolací soud svůj názor o dvojím výstřelu opřel právě o závěr, že se jednalo o revolver. To je dle stěžovatelky absurdní, neboť jí jiný typ zbraně nabídnut k výběru nebyl. Skutečnost, jakého druhu byla použitá zbraň, je dle stěžovatelky důležitá právě z hlediska zjištění formy zavinění. Pokud by totiž předmětnou zbraní byla samonabíjecí pistole s jemnou spouští, lze dle posudku Ing. H. připustit mechanismus střelby uváděný stěžovatelkou, včetně možnosti dvojvýstřelu. Znalkyně z oboru forenzní psychologie ve svém posudku poukázala na u stěžovatelky rozvinutý syndrom týrané ženy a na to, že jednala v akutní stresové situaci. Tomu pak odpovídá i její nelogické chování po činu. Vyslovuje přitom nesouhlas s tím, jakým způsobem Vrchní soud hodnotil její osobnost. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k výše uvedenému jsou právní závěry uvedené v napadených rozhodnutích v některých směrech v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a rovněž byl porušen princip dvojinstančnosti řízení, neboť proti novému hodnocení důkazů a novým skutkovým závěrům nemůže brojit odvoláním. V této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/01, III. ÚS 177/04, III. ÚS 77/01, IV. ÚS 260/05, IV. ÚS 767/05. K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud a vedlejší účastník řízení Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci plně odkázaly na odůvodnění svých rozsudků. Nejvyšší soud upozornil na to, že argumentace stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti, včetně námitky potlačení principu dvojinstančnosti řízení, je v zásadě totožná s tou, kterou odůvodnila dovolání. Proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se s ní vypořádal. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci konstatovalo, že odvolací soud postupoval v souladu s pokynem dovolacího soudu, aniž by současně překročil meze dané ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., neboť provedení důkazů, navržených v odvolacím řízení obhajobou, jistě nelze považovat za nahrazení činnosti soudu prvního stupně. Je-li namítán nesoulad popisu skutkového děje, tato odlišnost je zcela logická a vyplývá již ze skutečnosti, že odvolací soud ve věci rozhodl sám. Přitom nezměnil rozsudek v neprospěch stěžovatelky. Zpřesnění formy zavinění tak, aby odpovídala odůvodnění, a doplnění popisu skutku o motiv, rozhodně nelze považovat pro stěžovatelku za překvapivý. Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 2/2006, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006 č. j. 48 T 2/2006-569 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a byla za to odsouzena podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných H. K., K. K., S. Č., J. Ch. a M. D. O odvoláních stěžovatelky, obviněného M. D. a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 3 To 1/2007, jímž ohledně stěžovatelky zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b, d, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl, že se stěžovatelka za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal ve výroku o vině napadený rozsudek nedotčen, odsuzuje podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatelky bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007 zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu v části týkající se stěžovatelky a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechny další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 16. 1. 2008 sp. zn. 3 To 139/2007 podle § 258 odst. 1 písm. b, c, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výrocích o vině a trestu stěžovatelky a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatelka uznává vinnou trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. na upřesněném skutkovém základě, že stěžovatelka "poté, co si v průběhu dne 27. 5. 2005 od odsouzeného M. D. prostřednictvím odsouzené H. K. nelegálně opatřila na svou obranu nabitou střelnou zbraň ráže do 6,5 mm, připravenou k výstřelu, o jejichž účincích měla pouze přibližnou představu, a to pod vlivem obav vyplývajících z dlouhotrvajícího domácího násilí vůči její osobě ze strany jejího manžela P. V., téhož dne v době od 21.00 do 01.30 dne 28. 5. 2005 v obývacím pokoji rodinného domu ve Z. ve vyhrocené situaci z bezprostřední blízkosti 2x vystřelila do hlavy poškozeného P. V. s otvory vstřelu v pravé spánkové krajině a otvorem výstřelu v levé spánkové krajině, s vědomím, že zbraň směřuje