II.ÚS 3192/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3192/17 ze dne 31. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Sládkové, zastoupené Janem Kozákem, advokátem, se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-193, za účasti Krajského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje svůj nesouhlas s postupem Krajského soudu v Brně, který nařídil předběžné opatření omezující ji v dispozici s nemovitostmi, aniž by jí poskytl prostor vyjádřit se k návrhu a uplatnit svá stanoviska a námitky. Dle stěžovatelky ani tvrzení, že dotčené nemovité věci měly být předmětem další kupní smlouvy, nemohlo být důvodem pro vydání předběžného opatření. Stěžovatelka je přesvědčena, že se Krajský soud v Brně měl také vypořádat se skutečností, že podaná žaloba má šikanózní charakter, když neřeší žádný problém žalobce - jejího zetě MVDr. Zdenka Haase (dále jen "žalobce"), pro nějž je za současného stavu zcela bez významu, kdo je vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Zcela pak absentuje důvodnost předběžného opatření ve vztahu k možnosti nemovitosti pronajmout, když žalobce již několik let v nemovitosti nebydlí, a není tedy dán důvod pro omezení v možnosti nemovitost pronajmout. Stěžovatelka také popírá, že by žalobce disponoval jakýmikoli nároky vůči ní. Stěžovatelka je současně toho názoru, že Krajský soud v Brně nebyl s ohledem na § 29 zákona č. 6/2002 Sb. oprávněn o návrhu na předběžné opatření rozhodnout. Skutečnost, že ve věci rozhodl o předběžném opatření v prvním stupni krajský soud, vedlo dle stěžovatelky k absenci práva na přezkum tohoto rozhodnutí nadřízeným soudem, a tím byl ve své podstatě popřen i princip dvojinstančnosti rozhodování soudů. 3. Z obsahu napadeného rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Usnesením ze dne 21. 7. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-177, Krajský soud v Brně nařídil předběžné opatření, jímž se MVDr. Pavlíně Haasové (dceři stěžovatelky) a stěžovatelce ukládá povinnost, aby nenakládaly jakýmkoli způsobem s nemovitostmi zapsanými u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, k. ú. Prostějov, jako p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, jehož součástí je stavba č. p. X4, stojící na pozemcích p. č. X3 a X5, zejména je nezcizily a nepronajaly. V návaznosti na sdělení Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, jemuž odvolací soud v souladu s § 76c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zaslal stejnopis usnesení o nařízeném předběžném opatření, a který sdělil, že uvedené usnesení trpí vadami v označení dotčených nemovitostí, navrhl žalobce přípisem ze dne 26. 7. 2017, aby odvolací soud vydal opravné usnesení ve smyslu § 164 o. s. ř. Tomuto jeho návrhu však odvolací soud usnesením ze dne 8. 8. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-184 nevyhověl s odůvodněním, že se nedopustil žádné chyby v psaní nebo v počtech nebo jiné zjevné nesprávnosti, neboť v usnesení o nařízení předběžného opatření označil dotčené nemovitosti tak, jak žalobce navrhoval. Žalobce proto podáním ze dne 10. 8. 2017 navrhl znovu nařízení předběžného opatření, jímž se opětovně domáhal, aby odvolací soud uložil oběma žalovaným povinnost nenakládat s nemovitostmi, které specifikoval v petitu návrhu. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 8. 2017, č. j. 17 Co 53/2017-193, Krajský soud v Brně nařídil předběžné opatření, jímž se stěžovatelce ukládá povinnost, aby nenakládala jakýmkoli způsobem s nemovitostmi zapsanými u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, k. ú. Prostějov, jako p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, budova č. p. X4 stojící na pozemcích p. č. X3 a p. č. X5, zejména je nezcizila a nepronajala (výrok I.) a zamítl návrh, aby bylo nařízeno předběžné opatření, jímž by byla uložena povinnost žalované MVDr. Pavlíně Haasové, aby nenakládala jakýmkoli způsobem s nemovitostmi zapsanými u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, k. ú. Prostějov, jako p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, budova č. p. X4 stojící na pozemcích p. č. X3 a p. č. X5, zejména je nezcizila a nepronajala (výrok II.). 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně nedošlo. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Ústavní soud předesílá, že, jak již ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření - a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny procesní podmínky pro jeho vydání - je především věcí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), či nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)]. Ačkoliv rozhodnutí o nařízení předběžného opatření je procesním rozhodnutím, které obecně není způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)], Ústavní soud však přezkum takových rozhodnutí zcela nevylučuje. V rámci přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká; posuzuje toliko to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak toliko zkoumá, zda rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98]. Ústavní soud proto zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014), a činí tak pouze ve výjimečných případech, jestliže rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011). Ústavní soud přezkoumal napadené rozh