Ústavní soud II.ÚS 3224/24

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel vystupoval jako poškozený v trestním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi č. j. 3 T 127/2023-220 z 4. 3. 2024 bylo podle § 307 odst. 2 písm. b) trestního řádu trestní stíhání vedlejšího účastníka podmíněně zastaveno. Stěžovatel poté požádal o přiznání náhrady účelně vynaložených nákladů řízení v souvislosti s účastí na trestním řízení ve výši 136 972 Kč.

Okresní soud o tomto návrhu stěžovatele nejprve rozhodl usnesením č. j. 3 T 127/2023-230 z 12. 4. 2024, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 118/2024-242 z 22. 5. 2024 zrušeno a vráceno okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud proto rozhodoval znovu. Napadeným usnesením rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody představující náklady vzniklé přibráním zmocněnce v celkové výši 19 602 Kč (výrok I); co do rozsahu 117 370 Kč stěžovatelův návrh zamítl (výrok II). Při určování tarifní hodnoty vyšel okresní soud z tarifní hodnoty 10 000 Kč [§ 10 odst. 5 věta před středníkem advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, (dále též "AT")], nikoli z částky připadající na požadovanou náhradu škody 679 651,75 Kč. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl a závěry soudu prvního stupně potvrdil.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem okresního a krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Stěžovatel má za to, že trestní soudy porušily jeho práva tím, že nezohlednily specifičnost dané věci. Podle jeho názoru soudy neměly vycházet při určování náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 10 odst. 5 věta před středníkem AT, ale měly vyjít ze stěžovatelem požadované částky 679 651,75 Kč jakožto požadované náhrady škody (jak předpokládá § 10 odst. 5 AT věta za středníkem). Tvrdí, že postup soudů je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Důvodnost své argumentace opírá o návrh novely advokátního tarifu, který předpokládá, že v těchto případech bude tarifní hodnota určena částkou 500 000 Kč.

Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.

Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83 Ústavy).

Současně připomíná i to, že k náhradě nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 z 12. 5. 2004 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2022 2002 nebo sp. zn. II. ÚS 2135/12 z 28. 6. 2012). Posuzovaná věc však zásah Ústavního soudu nevyžaduje.

Ústavní soud nepřisvědčuje námitce o nutnosti určit v posuzované věci tarifní hodnotu podle § 10 odst. 5 části věty za středníkem AT. Okresní soud při stanovení výše tarifní hodnoty vycházel z částky 10 000 Kč, tedy postupoval podle § 10 odst. 5 části věty před středníkem ve spojení s § 7 bodem 5 AT (srov. stranu 3 napadeného usnesení). Svůj postup navíc okresní soud podložil odkazy na aktuální judikaturu Ústavního soudu, kterou zdejší soud shledává přiléhavou.

Jde-li totiž o výši nákladů řízení, Ústavní soud v minulosti opakovaně považoval za ústavně konformní v případech podmíněného zastavení trestního stíhání stanovení výše tarifní hodnoty z částky 10 000 Kč, tedy postup podle § 10 odst. 5 části věty před středníkem ve spojení s § 7 bodem 5 AT (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3446/23 z 13. 3. 2024, nebo sp. zn. I. ÚS 610/23 z 19. 7. 2023). Vyšel přitom z toho, že soudy nepřihlížely k částce, která poškozenému stěžovateli byla jako náhrada újmy uhrazena, neboť ji nepovažovaly za částku "přisouzenou" ve smyslu § 10 odst. 5 části věty za středníkem AT. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3446/23, bod 15, přitom zdůraznil, že pokud obecné soudy zvolí z více možných výkladů advokátního tarifu jeden, který není nelogický, nespravedlivý nebo jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod jejich závěr zpochybňovat (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1273/23 z 25. 7. 2023 či sp. zn. IV. ÚS 2201/23 z 3. 10. 2023). Tyto své závěry přitom Ústavní soud potvrdil i v nedávném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2460/24 z 2. 4. 2025. Shrnuto, odůvodnění okresního soudu, jakož i krajského soudu proto Ústavní soud shledává jasným a srozumitelným.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.