Ústavní soud II.ÚS 3247/21 – Pokus

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2021, brojí stěžovatelé proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, kterým byla zamítnuta jejich stížnost proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a stěžovatele pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měli dopustit jednáním popsaným v usnesení policejního orgánu.

Stěžovatelé v rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení spatřují porušení svých základních práv zaručených čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že dne 8. 11. 2021 podali podnět k výkonu dohledu Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Ze strany Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nebylo do dnešního dne reagováno. Za takové situace mají stěžovatelé za to, že jim vzniká nečinností Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vážná a neodvratitelná újma spočívající v dalším nepřiměřeném prodlužování trestního řízení, resp. vůbec možnosti stěžovatelů brojit proti usnesení orgánů činných v trestním řízení v rámci ústavního přezkumu, když stěžovateli namítaná porušení základních práv jsou orgány činnými v trestním řízení přehlížena. Proto je dle jejich názoru ústavní stížnost přípustná podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

V projednávaném řízení nebylo vydáním napadených rozhodnutí řízení ukončeno, ale naopak napadená usnesení vedou k jeho zahájení; řízení nadále pokračuje a existuje tak možnost nápravy případného zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod odpovídajícími procesními trestněprávními prostředky již v rámci řízení samotného. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, v případě trestního stíhání je obvykle zapotřebí před podáním samotné ústavní stížnosti vyčerpat možnosti, jež trestně stíhané osobě poskytují trestně právní předpisy a zákon o státním zastupitelství (viz § 12d). Teprve po jejich vyčerpání, tedy až po doručení výsledku takového dohledu stěžovateli, je možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.

Jinými slovy, ústavní stížnost je procesní nástroj, který je možno použít teprve poté, co stěžovatel vyčerpá všechny ostatní zákonné možnosti. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale zejména v souvislostech s možnostmi trestního řízení, které samou svojí existencí zaručuje, až do svého ukončení, průběžnou kontrolu danou trestním řádem s celou řadou konkrétních procesních nástrojů. Je tedy primárně na orgánech k tomu určených trestním řádem a zákonem o státním zastupitelství, aby dbaly ochrany práv a svobod stěžovatele.

Teprve po vyčerpání všech prostředků k ochraně svých práv, jež zaručují trestněprávní předpisy, a za situace, kdy by stěžovatelé nadále trvali na tom, že orgány veřejné moci zasáhly do jejich ústavně zaručených práv a svobod, mohou podat ústavní stížnost a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu. Pokud stěžovatelé navrhují, aby na jejich věc byla mimořádně aplikována výjimka dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, pak Ústavní soud uvádí, že k tomuto postupu nehledal důvod, neboť ústavní stížnost byla podána jeden měsíc po podání podnětu k výkonu dohledu, což z pohledu Ústavního soudu v takto složité věci nelze považovat za značné průtahy.

Ústavní stížnost tak byla podána předčasně; návrh je nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto jej Ústavní soud odmítl.