Ústavní soud II.ÚS 3277/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a na projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 25 P 140/2015 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zastavil řízení ve věci návrhu stěžovatele - otce druhé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") na stanovení povinnosti první vedlejší účastnici - matce nezletilé (dále jen "matka") předávat nezletilou ve stanovených termínech ke styku (výrok I), jakož i na stanovení povinnosti opatrovníkovi být přítomen při předávání a přebírání nezletilé stěžovatelem a matkou a kontrolovat, zda je nezletilá vybavena na styk (výrok II) a na stanovení povinnosti matce písemně informovat o zdravotním stavu a školním prospěchu nezletilé (výrok III), a dále zamítl stěžovatelův návrh na stanovení povinnosti matce kontrolovat nezletilé vybavení, když jde na styk k otci, (výrok IV) a pravidelně ho informovat o všech dalších skutečnostech týkajících se nezletilé (výrok V), přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Tento rozsudek napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost, kterou však okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl s tím, že nebyly naplněny podmínky § 229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením jako věcně správné usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel uvádí, že v nalézacím řízení chtěl uplatnit námitku podjatosti, což mu ale soud neumožnil, a neposkytl mu procesní poučení podle § 15a odst. 1 o. s. ř., přičemž namítá, že v odvolacím řízení, a ani v řízení o žalobě pro zmatečnost se soudy s jeho námitkami nevypořádaly. Krajský soud podle něho v napadeném usnesení nesprávně vyhodnotil jeho námitku jako námitku podjatosti, a nikoliv zásadního procesního pochybení majícího vliv na zákonnost procesního postupu soudu, a nevysvětlil, proč by § 117 o. s ř. "měl mít větší právní sílu" než § 15a odst. 1 a 2 o. s. ř. Ve skutečnosti, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k osobě soudce, stěžovatel spatřuje porušení svého práva na řádný proces, maje za to, že není rozhodující, zda by jeho námitky byly shledány důvodnými či nikoliv.

Dále stěžovatel upozorňuje na délku řízení a na průtahy, k nimž mělo v jeho průběhu docházet, a tvrdí, že v důsledku toho došlo k porušení jeho základních práv.

S poukazem na odbornou literaturu, judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, které se týkají práva na zákonného soudce, stěžovatel uvádí, že obsahem uvedeného práva je transparentní a předvídatelný způsob přidělení případu konkrétnímu senátu, čemuž podle jeho názoru odporuje, jestliže krajský soud tvrdí, že algoritmus přidělování jednotlivých nápadů v informačním systému nezná, a Ministerstvo spravedlnosti mu ho odmítá poskytnout. Účastníci řízení se tak nemohou účinně bránit proti účelovému přidělování věci konkrétním soudcům. Stěžovatel dále považuje pravidlo uvedené v písm. B, odst. 8 rozvrhu práce krajského soudu za netransparentní, a tudíž nezákonné, protože omezuje náhodné přidělování věci, a vytváří neodůvodněné rozdíly mezi účastníky řízení, kdy o stejném odvolání budou rozhodovat dva rozdílně určené senáty. Z tohoto důvodu má za to, senát 32 Co "nebyl příslušný k rozhodování jeho věci".

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatel tvrdí, že se v nalézacím řízení nemohl vyjádřit k osobě soudce, konkrétně soudkyně JUDr. Ivany Nefové, a uplatnit tak námitku podjatosti, a že dané pochybení v dalším řízení obecné soudy nenapravily. Z napadeného rozsudku krajského soudu však plyne, že stěžovatel údajně nesprávný procesní postup okresního soudu namítl v odvolání, který se touto námitkou a potažmo námitkou podjatosti uvedené soudkyně zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Na základě žaloby pro zmatečnost se okresní soud pak s ohledem na stěžovatelem uplatněný zmatečností důvod [tj. podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] zabýval znovu otázkou, zda byla jmenovaná z rozhodování stěžovatelovy věci vyloučena, a opět námitce podjatosti nepřisvědčil, stejně jako krajský soud, který rozhodoval o stěžovatelově odvolání. Z uvedeného plyne, že stěžovatel se mohl k osobě soudce vyjádřit, což opakovaně učinil, přičemž namítal jeho podjatost. I kdyby skutečně okresní soud v nalézacím řízení pochybil, jak stěžovatel tvrdí, na těchto svých procesních právech (vyjádřit se k osobě soudce a případně k jeho podjatosti) nemohl být nijak dotčen. Namítá-li stěžovatel porušení dalších (nicméně již blíže nespecifikovaných) procesních práv, z ústavní stížnosti neplyne, jaké by mělo mít ústavněprávní konsekvence, a tak ani v této část nelze považovat ústavní stížnost za jakkoliv opodstatněnou.

Stěžovatel vznáší rovněž námitku nepřiměřené délky (a průtahů) soudního řízení. Vzhledem k tomu, že soudní řízení již skončilo, Ústavní soud se danou námitkou nemůže zabývat, neboť tato skutečnost (až na specifické případy) nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodnutí vydaných v takovém řízení. Podstatné je, že stěžovatel se může domáhat ochrany svých práv postupem stanoveným v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti obecné justice a subsidiaritu ústavní stížnosti Ústavní soud není oprávněn se v této fázi vyjadřovat ani k tomu, zda došlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Na doplnění Ústavní soud uvádí, že proti průtahům v probíhajícím řízení se lze bránit ústavní stížností, nicméně pak je jejím předmětem tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, čemuž musí odpovídat i návrhové žádání (petit) [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Před jejím podáním je (zpravidla) nutné vyčerpat procesní prostředek ochrany práva, za který je pro tyto případy považován návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu [§ 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].

Námitky shrnuté v bodě 7 ústavní stížnosti nejsou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustné. Stěžovatel je totiž neuplatnil v řízení o odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, a z materiálního hlediska tak řádně tento procesní prostředek, který měl k ochraně svých práv k dispozici, nevyčerpal.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.