Ústavní soud II.ÚS 3351/25 – Zločin zpronevěry

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků a 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obžalovaná dále zavázána povinností zaplatit poškozené Základní škole a Mateřské škole X škodu v celkové výši 3 717 411 Kč.

Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodné.

Stěžovatelka následně podala dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Uvedl především, že stěžovatelka v dovolání vznesla stejné námitky, které uplatnila již v průběhu trestního řízení, přičemž se soudy obou stupňů s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly.

Ústavní stížností stěžovatelka zejména zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, podle nichž se měla dopustit jednání spočívajícího v tom, že jako vedoucí školní jídelny přijímala platby na úhradu stravy, přičemž záznamy o těchto platbách následně v počítačovém pokladním programu zčásti zcela mazala a zčásti nahrazovala záznamy o přijetí částek nižších. Tímto jednáním se měla neoprávněně obohatit o částku 3 681 753 Kč.

Stěžovatelka namítá, že obecné soudy založily svá rozhodnutí pouze na svědecké výpovědi servisního pracovníka společnosti provozující počítačový pokladní program a jím vyhotoveném seznamu smazaných plateb. Z uvedeného seznamu podle ní ale nevyplývá, že by vymazané doklady odpovídaly skutečně provedeným a uhrazeným platbám, a proto nemohlo dojít k obohacení, které je jí kladeno za vinu.

Popsaný závěr podle stěžovatelky prokazuje skutečnost, že se ve vypracovaném seznamu nacházejí nahrazující doklady znějící na vyšší částku než doklady vymazané.

Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.

V této věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně, přičemž jeho pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací (srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které uváděla již v odvolání a dovolání proti napadeným rozhodnutím. Její námitky zůstávají v rovině polemiky s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy.

Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěry obecných soudů, které se námitkami stěžovatelky řádně a dostatečně zabývaly. Nejvyšší soud přehledně shrnul závěry dotčených soudů k námitce týkající se automatického generování příjmového či výdajového dokladu, přičemž odkázal na závěry plynoucí ze svědecké výpovědi servisního pracovníka o fungování předmětného programu (bod 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Zároveň přesvědčivě vysvětlil vhodnost důkazu poskytnutého servisním pracovníkem (bod 27 napadeného usnesení). Stejně tak se Nejvyšší soud náležitě vypořádal s námitkou stěžovatelky směřující proti zjištění výše způsobené škody, když v bodech 28 a 29 napadeného usnesení srozumitelně vysvětlil, proč nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že při určení konečné výše škody nebyly zohledněny záznamy o vydaných platbách.

Konečně se podle Ústavního soudu obecné soudy dostatečně zabývaly i námitkou stěžovatelky týkající se situace, kdy vymazaný záznam o přijaté platbě byl v částce nižší než záznam o platbě, kterým byl nahrazen (bod 8 napadeného usnesení odvolacího soudu; bod 30 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). S ohledem na ostatní zjištění nelze ani přes tuto námitku dovodit zjevnou interpretační libovůli napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v uvedeném postupu obecných soudů neshledává ústavněprávní pochybení.

Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.