II.ÚS 3364/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3364/13 ze dne 30. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Šalamona, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, č. j. 20 Cdo 2440/2013-109, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013, č. j. 66 Co 779/2012-84, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2012, č. j. 49 Nc 10784/2006-62, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. II. 2. Na základě rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 12. 11. 2001, č. j. 20103/2001-603, byla stěžovateli uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici, obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic, a.s., částku ve výši 38.434,80 Kč s příslušenstvím, představující cenu za poskytnuté telekomunikační služby. Na základě návrhu vedlejší účastnice byla usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2006, č. j. 49 Nc 10784/2006-6, nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice přiznané jí uvedeným exekučním titulem. 3. V průběhu předmětného exekučního řízení stěžovatel podal návrh na zastavení tohoto řízení s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka je již promlčená. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2012, č. j. 49 Nc 10784/2006-62, tak, že tento návrh byl zamítnut. Soud prvního stupně nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že došlo k promlčení, resp. k prekluzi práva vedlejší účastnice domáhat se soudního výkonu předmětného exekučního titulu dle § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "správní řád"), v tehdy účinném znění. Soud prvního stupně naopak poukázal na to, že usnesením velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, došlo ke změně dřívější judikatury, jíž se stěžovatel dovolával. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 2. 2005 dospěl k závěru, že ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu se v řízení o výkonu rozhodnutí nepoužije tehdy, přiznává-li vykonávané správní rozhodnutí právo soukromoprávní povahy, které vyplývá ze závazkového právního vztahu, neboť v těchto případech je třeba namísto tohoto ustanovení aplikovat ustanovení obecných právních předpisů upravujících otázku promlčení. Soud prvního stupně se proto zabýval tím, zda ve věci nedošlo k promlčení za podmínek stanovených v § 110 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž dospěl k závěru, že k promlčení nedošlo a návrh stěžovatele na zastavení exekučního řízení je tedy nedůvodný. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013, č. j. 66 Co 779/2012-84. 5. Dovolání stěžovatele, jemuž se ze strany odvolacího soudu dostalo poučení, že proti jeho rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, č. j. 20 Cdo 2440/2013-109, odmítnuto jako nepřípustné s poukazem na § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu. III. 6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž napadená rozhodnutí označil za nesprávná, nezákonná a protiústavní, rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího navíc za nepředvídatelné, narušující důvěru občanů v právo a zásadu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel v této souvislosti zpochybnil správnost aplikace závěrů vyplývajících z usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, i na nyní souzenou věc. Tím, že soudy přistoupily k aplikaci závěrů vyplývajících z tohoto rozhodnutí, byl stěžovatel dle svého názoru retroaktivně zbaven svého práva namítat prekluzi předmětné pohledávky. S přihlédnutím ke skutečnosti, že předmětný exekuční titul byl vydán dne 12. 11. 2001, došlo dle názoru stěžovatele k uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro výkon exekučního titulu již v roce 2004, tedy ještě v době, kdy byl respektován původní názor dovolacího soudu. Jestliže následně došlo ke změně judikatury týkající se možnosti tuto pohledávku vymáhat, byla vedlejší účastnice touto změnou podle stěžovatelova názoru bezdůvodně zvýhodněna, neboť jí byla dána nová šance vymáhat pohledávku, která již dříve - viděno optikou tehdejší judikatury - v důsledku prekluze zanikla. 7. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, neboť jím byl napaden výrok odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, stěžovatel namítl, že tímto rozhodnutím mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu. To proto, že dovolací soud v daném případě nezohlednil, že pohledávka, pro jejíž uspokojení byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce, vznikla ze spotřebitelské smlouvy, když předmětnou smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb stěžovatel s vedlejší účastnicí uzavřel jako nepodnikatel. IV. 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda návrh stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 9. Závěr o včasnosti podané ústavní stížnosti Ústavní soud učinil i jde-li o tu část návrhu stěžovatele, jíž tento brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V nyní projednávané věci bylo tímto procesním prostředkem odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013, č. j. 66 Co 779/2012-84 (proti tomuto rozhodnutí není další opravný prostředek přípustný). Ústavní soud ovšem ustáleně judikuje, že pokusí-li se stěžovatel, veden nesprávným poučením, využít opravný prostředek, který nebyl v daném řízení přípustný, nemůže být tato skutečnost na újmu jeho právům v řízení o ústavní stížnosti. Lhůtu k podání ústavní stížnosti je proto třeba v takovém případě považovat za zachovanou nejen ve vztahu k rozhodnutí, jímž byl opravný prostředek odmítnut, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutím předcházejícím (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 210, str. 627, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2819/09 ze dne 19. 4. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Protože stěžovateli se v rozhodnutí odvolacího soudu dostalo nesprávného poučení o přípustnosti dovolání v předmětné věci, nemohlo mu být v souladu s výše uvedeným přičítáno k tíži, že se rozhodl tohoto mimořádného opravného prostředku využít. Lhůta k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně tak byla z pohledu Ústavního soudu zachována. V. 10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z níže uvedených důvodů. 11. Jádrem nyní posuzované ústavní stížnosti je zejména polemika stěžovatele s právními závěry, k nimž soudy na základě stěžovatelem nerozporovaných skutkových zjištění dospěly a jež se týkaly otázky aplikovatelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu na nyní projednávaný případ. 12. V této souvislosti si Ústavní soud nejprve v obecné rovině dovoluje odkázat na svou konstantní judikaturu, dle níž mu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž není zásadně povolán k výkonu dozoru či kontroly nad rozhodovací činností soudů, nepřísluší do této jejich činnosti zasahovat. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné m