II.ÚS 3379/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3379/19 ze dne 6. 3. 2020 N 43/99 SbNU 62 K prioritě výkladu smlouvy či smluvního ujednání, který zachovává jejich právní účinky, před výkladem, jenž jim je upírá   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Jelínka, zastoupeného Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem, se sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 118/2019-169 ze dne 23. 7. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 353/2017-102 ze dne 12. 9. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Melanie Borlové, zastoupené JUDr. Kateřinou Koberovou, advokátkou, se sídlem Revoluční 15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 118/2019-169 ze dne 23. 7. 2019 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 353/2017-102 ze dne 12. 9. 2018 bylo porušeno právo stěžovatele na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a zásada pacta sunt servanda vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel v pozici kupujícího uzavřel dne 8. 9. 2009 s vedlejší účastnicí jako prodávající kupní smlouvu ve formě notářského zápisu. Jejím předmětem byl převod souboru nemovitostí - zejména budov a pozemků - za kupní cenu ve výši 6 000 000 Kč. Stěžovatel a vedlejší účastnice se dohodli, že část kupní ceny bude uhrazena při podpisu smlouvy a zbytek ve třech splátkách. V čl. IV kupní smlouvy si dále ujednali následující: "Prodávající a kupující se dále dohodli, že prodávající zajistí do 30. 11. 2009 [...] zrušení chráněného ložiskového území č. 18660000 nacházejícího se na některých předmětných nemovitostech. V případě, že nebude tato podmínka smlouvy dodržena, nebude kupující povinen uhradit prodávající třetí splátku kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč [...]." 2. Chráněné ložiskové území do 30. 11. 2009 zrušeno nebylo. Stěžovatel se proto sám obrátil na Ministerstvo životního prostředí, které k jeho podnětu zrušilo chráněné ložiskové území rozhodnutím ze dne 29. 3. 2010. Podle tohoto rozhodnutí totiž byly zásoby ve výhradním ložisku, k jehož ochraně sloužilo chráněné ložiskové území, odepsány již v roce 1998. Tím přestalo výhradní ložisko existovat, pominuly tedy důvody pro jeho ochranu a ve smyslu § 17 odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, tak bylo namístě zrušit chráněné ložiskové území. 3. Vedlejší účastnice podle stěžovatele nesplnila sjednanou podmínku, a proto jí stěžovatel neuhradil třetí, poslední splátku kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč. Vedlejší účastnice se jejího zaplacení domáhala žalobou a před obecnými soudy namítala, že sjednanou podmínku nebylo možné splnit. 4. Okresní soud v Lounech žalobě vedlejší účastnice vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 2 000 000 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Podle okresního soudu má ujednání v čl. IV kupní smlouvy charakter rozvazovací podmínky. Ta je ovšem neurčitá, neboť nekonkretizuje, co přesně měla vedlejší účastnice učinit. Navíc tuto podmínku nebylo objektivně možné splnit. Vedlejší účastnice totiž nebyla jedním ze subjektů, které jsou podle § 17 horního zákona oprávněny podat návrh na zrušení chráněného ložiskového území. Na příslušný správní orgán se tak mohla obrátit pouze s podnětem, který by jí však nezaručoval to, že se tento správní orgán "bude záležitostí zabývat". Přestože tedy stěžovatel později uspěl se svým podnětem na zrušení chráněného ložiskového území, jde o výsledek, který má náhodný charakter. Jelikož vedlejší účastnice nemohla zajistit zrušení chráněného ložiskového území, sjednaná rozvazovací podmínka je nemožná ve smyslu § 36 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), a tudíž je podle okresního soudu "neplatná". To však nic nemění na platnosti zbývajících smluvních ujednání. Stěžovatel proto má povinnost zaplatit vedlejší účastnici plnou kupní cenu včetně třetí, poslední splátky. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé. Krajský soud doplnil dokazování o účastnický výslech stěžovatele, z něhož vyplynulo, že rychlé zrušení chráněného ložiskového území pro něj bylo důležité kvůli výstavbě, kterou na zakoupených pozemcích plánoval. Podmínka sjednaná v čl. IV kupní smlouvy dle krajského soudu odráží skutečnou vůli smluvních stran. To ostatně nepopírala ani vedlejší účastnice, přesto se však podle krajského soudu nepokusila dosáhnout zrušení chráněného ložiskového území. Krajský soud se neztotožnil s názorem okresního soudu, že sjednaná podmínka je neurčitá, stejně jako okresní soud však dospěl k závěru, že se jedná o podmínku nemožnou. Podle krajského soudu může chráněné ložiskové území dle § 17 odst. 1 až 3 a 7 horního zákona zrušit pouze Ministerstvo životního prostředí, a to po projednání s orgánem kraje v přenesené působnosti České republiky rozhodnutím vydaným v součinnosti s Ministerstvem průmyslu a obchodu, obvodním báňským úřadem a po dohodě s orgánem územního plánování a stavebním úřadem. Toto řízení může být zahájeno pouze na návrh organizace (vymezené v § 5a horního zákona) nebo z podnětu orgánu státní správy a navrhovatel je jeho jediným účastníkem. Vedlejší účastnice - a to i jako vlastník nemovitostí dotčených chráněným ložiskovým územím - se proto mohla na Ministerstvo životního prostředí obrátit nanejvýš s podnětem, avšak nemohla zajistit zrušení chráněného ložiskového území. Ke sjednané podmínce se tak dle § 36 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 nepřihlíží jakožto k podmínce nemožné, a stěžovatel má tudíž povinnost uhradit vedlejší účastnici třetí splátku kupní ceny. Krajský soud dále změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejší účastnici nepřiznal jejich náhradu za řízení před okresním soudem. Vedlejší účastnice se dle krajského soudu nijak nepokusila dosáhnout zrušení chráněného ložiskového území, ač věděla, že je to pro stěžovatele důležité. Podle krajského soudu tak byly dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 občanského soudního řádu, pro které bylo namístě nepřiznat vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Ústavní stížnost vedlejší účastnice, která brojí proti nepřiznání náhrady nákladů řízení, je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. I. ÚS 3229/19. Krajský soud dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele. Podle Nejvyššího soudu byla formulace užitá ve sporném ujednání z jazykového hlediska jasná a srozumitelná. K popisu "smluvní povinnosti" vedlejší účastnice bylo užito výrazu zajistit, jehož synonymem jsou například pojmy obstarat či zabezpečit. Ani s ohledem na vůli smluvních stran nelze podle Nejvyššího soudu "zaměnit popsanou smluvní povinnost za jinou (za povinnost iniciovat, navrhnout), od smluvené povinnosti odlišnou". Podle Nejvyššího soudu nemohla vedlejší účastnice objektivně splnit "závazek zajistit zrušení chráněného ložiskového území"; zavázala se totiž k něčemu, co patří do pravomoci státního orgánu. Jednalo se tedy o nemožnou podmínku, k níž se dle § 36 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 nepřihlíží. Stěžovatel má proto povinnost uhradit vedlejší účastnici třetí splátku kupní ceny. II. Argumentace účastníků 7. Podle stěžovatele bylo napadenými rozsudky Nejvyššího soudu a krajského soudu porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh řízení a argumentaci uplatněnou v jednotlivých podáních před obecnými soudy. Stěžovatel opakuje, že vedlejší účastnice se zavázala ve sjednaném termínu zajistit zrušení chráněného ložiskového území a bylo na ní, jaký postup a jaké prostředky zvolí ke splnění tohoto cíle. Mohla přitom svým podnětem iniciovat řízení o zrušení chráněného ložiskového území, jako to později úspěšně učinil stěžovatel. Stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že sjednaná podmínka je nemožná, a proto se k ní nepřihlíží. Namítá, že obecné soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nerespektovaly autonomii vůle smluvních stran a princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. V této souvislosti odkazuje mimo jiné na nález sp. zn. IV. ÚS 128/06 ze dne 11. 11. 2009 (N 235/55 SbNU 267) a nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157). Podle stěžovatel