Ústavní soud II.ÚS 348/26

Dne 6. 2. 2026 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako "Blanketní ústavní stížnost", které však nesplňuje formální náležitosti ústavní stížnosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť není sepsáno advokátem, není k němu přiložena plná moc pro zastupování v řízení před Ústavním soudem, nejsou přiložena napadená rozhodnutí a chybí v něm jakákoli ústavněprávní argumentace k údajnému konkrétnímu porušení základních práv a svobod stěžovatele (srov. § 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 34 a § 72 odst. 2, 6 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přičemž v řízení o nich byl opakovaně poučován o zákonných požadavcích kladených na ústavní stížnost (s upozorněním, že podmínka právního zastoupení musí být splněna již v době podání návrhu), a to včetně poučení, že neodstranění vad ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 160/22, III. ÚS 2114/22, I. ÚS 2356/22, naposledy ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1329/25). Stěžovatel však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem opakovaně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.

Za dané situace je zjevné, že stěžovatel byl v minulosti dostatečně seznámen s požadavky na zahájení řízení před Ústavním soudem a další výzvu k odstranění vad lze proto považovat za nadbytečnou. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli znovu v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo opakovaně v předchozích případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z důvodu nenaplnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti ji soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.