II.ÚS 3484/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3484/13 ze dne 19. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ramise Akhmedova, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, č. j. 29 Cdo 405/2012-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, č. j. 18 Co 164/2011-97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2011, č. j. 26 C 329/2009-63, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal nahrazení prohlášení vůle žalované uzavřít se žalobcem kupní smlouvu o převodu vymezené bytové jednotky, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu, pozemcích a nebytové jednotky (garáže). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, č. j. 26 C 329/2009-63, žalobu stěžovatele výrokem I. zamítl a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, kterou mezi sebou účastníci uzavřeli, absentuje podstatná náležitost, a to ujednání o kupní ceně ve smyslu § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Účastníci si stanovili kupní cenu odkazem na § 59 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Soud prvního stupně takový způsob určení kupní ceny považoval za neurčitý a nemožný, neboť stanovení výše ceny podle znaleckého posudku znalcem jmenovaným soudem podle § 59 obchodního zákoníku v rámci kupní smlouvy mezi těmito subjekty není možné, když úkolem znalce je oceňovat pouze nepeněžité vklady představující hodnotu, která má být součástí majetku obchodní společnosti. Ze smlouvy však nevyplývá, že by předmětný byt měl být vložen do společnosti. Podle názoru soudu prvního stupně však účastníci mohli nechat vypracovat znalecký posudek i podle tohoto ustanovení před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí a tuto cenu v ní uvést. Pro neurčitost shledal neplatným i ujednání o způsobu placení kupní ceny formou zápočtu, neboť nebyly splněny podmínky v podobě přesné specifikace pohledávky, která má být započtena. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí pro neurčitost ujednání o kupní ceně a její splatnosti soud prvního stupně neprováděl další navrhované důkazy a žalobu zamítl pro nemožnost schválit neplatný právní úkon. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, č. j. 18 Co 164/2011-97, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě pro neurčitost ujednání o kupní ceně. Podle judikatury Nejvyššího soudu je přípustné dohodnout se na kupní ceně v rámci smluvní volnosti prakticky libovolně, avšak to se týká pouze způsobu určení výše, která musí být z toho způsobu zřejmá. Takovým způsobem však není odkaz na dosud nevypracovaný znalecký posudek. Již nepovažuje za rozhodné, že měl být případně vypracován v režimu § 59 odst. 3 obchodního zákoníku. Nadto odvolací soud konstatoval, že nemohl odhlédnout od skutečnosti, že pokud by žalobě bylo vyhověno a byl tak nahrazen projev vůle, rozsudek soudu by se stal podkladem pro zápis vlastnických práv do katastru nemovitostí. Nabývacím titulem by se v takovém případě stala kupní smlouva neobsahující kupní cenu v konkrétní výši, čímž by nebyly splněny ani podklady pro řádné vedení daňového řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl usnesením ze dne 26. 9. 2013, č. j. 29 Cdo 405/2012-136, tak, že dovolání stěžovatele (žalobce) odmítl. Dovolání v posuzovaném případě bylo přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalobce však v dovolání uplatnil otázky (tj. zejména právní režim smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu bytové jednotky v situaci, kdy je uzavírána mezi společníkem a společností s ručením omezeným), které rozhodnutí odvolacího soudu právně významným nečinily. Proti všem shora uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá ryze formalistický přístup obecných soudů, které vycházely ze závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě pro neurčitost ujednání o kupní ceně. Trvá na tom, že § 59 odst. 3 obchodního zákoníku ve spojení s § 196a a § 135 odst. 2 obchodního zákoníku se použije mj. i pro úplatné převody majetku v hodnotě alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu mezi společností s ručením omezeným a jejím společníkem. Poukazuje na to, že předmětné nemovitosti na něj byly v minulosti již převáděny, ale zmíněný převod byl neplatný právě z důvodu absence znaleckého posudku ve smyslu § 59 odst. 3 obchodního zákoníku, jež ocení hodnotu nemovitostí. Stěžovatel je toho názoru, že předmětná smlouva o uzavření budoucí smlouvy o převodu nemovitostí podléhá režimu obchodního zákoníku, neboť se jedná o "absolutní obchod" [§ 261 odst. 3 písm. a) obchodního zákoníku] a řídí se tedy úpravou § 289 a násl. obchodního zákoníku. Z tohoto názoru poté stěžovatel odvíjí i podstatné náležitosti budoucí smlouvy. Odkazuje na § 289 obchodního zákoníku, z něhož vyplývá pouze základní vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy (odlišně od úpravy občanského zákoníku), jakož i stanovení doby, do kdy musí být tato smlouva uzavřena. Z toho dovozuje, že předmětná smlouva o uzavření budoucí smlouvy splňuje podmínky stanovené obchodním zákoníkem. Stěžovatel dále považuje ujednání o kupní ceně určené soudním znalcem za zcela určité a navíc jediné možné. Určení ceny bez znaleckého posudku by způsobilo absolutní neplatnost smlouvy. III. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Obecné soudy své právní názory transparentně a přesvědčivě odůvodnily, jsou v souladu s judikaturou a nelze jim ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Jejich právní názory mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. V předmětné věci se jedná pouze o výklad běžného práva, které nemá ústavněprávní rovinu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí a s ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud nemohl přisvědčit názoru stěžovatele, že předmětná smlouva podléhá režimu