II.ÚS 3657/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3657/15 ze dne 24. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Heleny Obeidové, advokátky, se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem, se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2013, č. j. 8 EVCm 17/2012-23, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, č. j. 8 Cmo 134/2014-48, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, č. j. 32 Cdo 1731/2015-66, spojené s návrhem na zrušení § 241a odst. 2, 3 a § 241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví napadená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, 2, 4, 10, 11 a 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 14 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, v článku 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení § 241a odst. 2, 3 a § 241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, zejména tvrdí, že se odvolací soud ani soud prvního stupně nezabývaly jejími námitkami týkajícími se skutečnosti, že žalobci Ing. Jozefu Čiernému (dále jen "žalobce") žádná škoda v příčinné souvislosti s jejím údajným pochybením nevznikla, dále námitkami pokud jde o výši uplatňované náhrady a nesprávnou aplikaci právních norem (v této souvislosti cituje stěžovatelka judikáty Ústavního soudu). Podle názoru stěžovatelky však naopak žalobci, který je jiné národnosti, soudy obou stupňů vše "uvěřily" i bez přesvědčivých důkazů a navzdory námitkám stěžovatelky. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že se jí nedostalo rovného zacházení a soudy tak porušily nejen Ústavu České republiky (dále jen "Ústava"), ale i mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána. Stěžovatelka taktéž rozporuje závěr Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání, když má za to, že dostatečně, byť možná ne úplně řádně systematicky, popsala v dovolání, čeho se domáhá, včetně důvodů dovolání. Vzhledem ke "komplikovanosti právní úpravy a k její aplikaci, která nemá v zákoně oporu", navrhuje stěžovatelka i zrušení v záhlaví uvedených ustanovení občanského soudního řádu. 3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 EVCm 17/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2013, č. j. 8 EVCm 17/2012-23, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 10 560,16 EUR a nahradit mu náklady řízení ve výši 13 240 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, č. j. 8 Cmo 134/2014-48, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.), a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 34 755,12 Kč (výrok II.). Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl pro vady a ve zbývajícím rozsahu pro nepřípustnost. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo. 5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. 6. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady škody, kterou mu měla stěžovatelka způsobit tím, že na základě mezi účastníky uzavřené mandátní smlouvy neúspěšně vymáhala v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem vedeném pod sp. zn. 37Cm 211/2005 pohledávku ve výši 318 135,40 SK po společnosti DEVA, s. r. o. Ačkoli soud shledal nárok žalobce na doplacení kupní ceny za oprávněný, byla žaloba zamítnuta s ohledem na to, že stěžovatelka uplatnila žalobcovu pohledávku žalobou na plnění v korunách českých a nikoli v korunách slovenských. V řízení o náhradě škody Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka porušila své povinnosti mandatáře vyplývající z § 567 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013, když na základě zmocnění žalobcem k vymáhání jeho pohledávky ve výši 318 135,40 SK podala žalobu na plnění v českých korunách (249 278 Kč), a je proto povinna nahradit škodu tím způsobenou žalobci podle § 373 obchodního zákoníku. Uvedený postup stěžovatelky byl totiž v rozporu s ustanovením § 732 odst. 1 zákona č. 513/1991 Zb.z., obchodný zákoník, který bylo třeba s ohledem na přeshraniční věc aplikovat na vztah mezi žalobcem a společností DEVA, s. r. o., a který ukládá dlužníkovi povinnost splnit svůj peněžitý závazek v měně, v které se peněžitý závazek dojednal. Tato samotná okolnost byla dle soudu prvního stupně důvodem k zamítnutí žaloby, kterou žalobce v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 37Cm 211/2005 uplatňoval co do základu důvodně svůj nárok na doplatek kupní ceny ve výši 318 135,40 SK. Pokud měla stěžovatelka za to, že mohlo být plnění přiznáno i v českých korunách, pak bylo dle Městského soudu v Praze její povinností vyplývající ze shora uvedených ustanovení, která upravují povinnost mandatáře a advokáta, v zájmu svého mandanta proti zamítavému rozhodnutí - rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 9. 9. 2008, č. j. 37Cm 211/2005-82, podat odvolání. 7. Ústavní soud je přesvědčen, že není důvodu, aby shora podaný závěr Městského soudu v Praze z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ústavní soud má také za to, že ani z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze Městskému soudu v Praze nic vytknout. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a provedené důkazy řádně vyhodnotil. Se zjištěným skutkovým stavem i z něj vyvozenými závěry soudem prvního stupně se zcela ztotožnil i odvolací soud. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené. 8. Z vyžádaného soudního spisu přitom nevyplývá, že by soud přisuzoval důkazům předloženým stěžovatelkou nižší váhu než důkazům předložených žalobcem. Ostatně stěžovatelka neuvádí, o který z důkazů, na základě kterých soud prvního stupně rozhodoval - plná moc, žaloba, faktura, rozsudek krajského soudu, by se mělo jednat. Pokud stěžovatelka obecně nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného ob