II.ÚS 3764/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3764/12 ze dne 13. 5. 2014 N 91/73 SbNU 517 Odvolání vedoucího zaměstnance (rektora VŠ) z pracovního místa, který je zároveň poslancem/senátorem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Zemánka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 3764/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. Bc. Miroslava Krejči, CSc., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, se sídlem Krajinská 251/16, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012 č. j. 21 Cdo 4890/2010-123, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2010 č. j. 19 Co 1057/2010-85 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2010 č. j. 25 C 690/2009-48, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že jeho pracovní poměr stále trvá, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 2012 č. j. 21 Cdo 4890/2010-123 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2010 č. j. 19 Co 1057/2010-85 porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. II. Proto se tato rozhodnutí ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do zásady rovnosti zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. 2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 3. Protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů spatřoval stěžovatel v jejich nepřezkoumatelnosti, neboť se nedostatečně vypořádala s podanou argumentací a námitkami týkajícími se jak uvedené neústavnosti předmětného ustanovení zákoníku práce, tak i vady řízení vyplývající z nedostatku kompetence Ing. Marka Vochozky, MBA, Ph.D., jednat jménem Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích (dále též jen "VŠTE"). Pokud jde o neústavnost dotčeného ustanovení, stěžovatel poukazoval na to, že ustanovení § 73 odst. 6 části věty první za středníkem zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011, které stanovilo, že "odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou", porušuje ústavněprávní zásadu rovnosti. Neexistují žádné objektivní a rozumné důvody pro preferenční zacházení se zaměstnanci jmenovanými na vedoucí pracovní místo na dobu neurčitou na úkor zaměstnanců jmenovaných na dobu určitou. Zcela bezdůvodně tak docházelo přímo ze zákona k rozdílnému zacházení se zaměstnanci, kteří byli v relativně stejném postavení. Postup, kdy odvoláním zaměstnance jeho pracovní poměr nekončí, je zjevně projevem ochrany a sociální solidarity ve prospěch zaměstnance v jeho nerovném postavení vůči zaměstnavateli. Tato nerovnost znamenala též značnou sociální nejistotu vyplývající z toho, že zaměstnanci jmenovaní na dobu určitou mohli o práci přijít doslova ze dne na den a nebyla jim poskytnuta absolutně žádné ochrana (např. ve formě lhůty, v níž by si mohli hledat jiné pracovní uplatnění). Rozlišovacím kritériem pro určení, zda zaměstnanec bude či nebude chráněn i po odvolání z vedoucího pracovního místa, je zde pouze jmenování na vedoucí pracovní místo na dobu určitou či neurčitou, což není založeno na žádném objektivním měřítku a není možné to ospravedlnit ani ochranou či prosazením veřejného zájmu. Rozdílné zacházení mezi zaměstnanci nevede v daném případě k ochraně žádných veřejných hodnot a jeho důsledkem není ani ochrana jedné či druhé skupiny zaměstnanců, nelze v této právní úpravě shledávat ani určitý veřejný zájem, který by odůvodňoval omezení základních lidských práv. Ostatně zákonodárce později předmětné ustanovení novelizoval. 4. Podle stěžovatele se obecné soudy též nedostatečně vypořádaly i s další námitkou stěžovatele, a to námitkou týkající se podmínek řízení, resp. oprávnění právní zástupkyně vedlejšího účastníka, zmocněné k tomu Ing. Markem Vochozkou, MBA, Ph.D. (ten totiž při udělování zmocnění vystupoval jako statutární orgán vedlejšího účastníka, ač jím nikdy nebyl) za tuto jednat. Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D., odvozuje své oprávnění jednat jménem vedlejšího účastníka pouze na základě vnitřního předpisu VŠTE, což se ovšem děje bez jakékoliv zákonné opory. Žádný právní předpis ani statut žalované vysoké školy neumožňují ani nepřepokládají, že by jakákoliv jiná osoba mohla být některým z orgánů školy pověřena výkonem funkce a pravomocí statutárního orgánu, resp. rektora. Soudy v napadených rozhodnutích přiznaly akademickému senátu oprávnění, které si tento sám a v rozporu se zákonem přisvojil. Umožnily tak svévolné rozšiřování okruhu osob oprávněných vykonávat působnost statutárního orgánu. Soudy tak přiznaly akademickému senátu pravomoc zákonem danou výlučně prezidentu republiky a jmenovanému postavení rektora, ač jím nikdy prezidentem republiky jmenován nebyl. Proto také veškeré úkony, které Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D., jménem vedlejšího účastníka vykonal, jsou nulitní od samého počátku a bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. 5. Vedlejší účastník upozornil na to, že možnost skončení pracovního poměru podle § 73 odst. 6 zákoníku práce je přímo navázána na vznik pracovního poměru na jmenované funkci podle § 33 odst. 3 zákoníku práce. Možnost odvolání a skončení pracovního poměru se tedy uplatní výlučně v souvislosti s výkonem jmenovaných funkcí, resp. tedy v zásadě vrcholných zaměstnaneckých funkcí odvozených od státu. Vedlejší účastník na tomto místě poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.), v němž se Ústavní soud vyslovoval k § 33 odst. 3 zákoníku práce a jehož právní závěry lze obdobně aplikovat na § 73 odst. 6 zákoníku práce. Lze tedy konstatovat, že skutečnost, že odchylná úprava skončení (jakož i jmenování) se týká funkcí, které jsou navázány na stát nebo státní rozpočet, legitimuje stát k jejich odchylné úpravě, a to v rámci realizace státní politiky a plnění funkce státu, což odůvodňuje jistou diferenciaci. Stát je tak oprávněn určit, že určité vedoucí funkce budou obsazovány jmenováním na dobu určitou, a stejně tak určit režim skončení pracovního poměru v případě odvolání. Pakliže je normováno stejné pravidlo v rámci jedné skupiny či kategorie osob, nemůže být uvedená úprava protiústavní. V případě zaměstnanců jmenovaných na dobu určitou jde o specifické funkce (vedoucích pracovníků organizačních složek státu nebo státních příspěvkových organizací), s nimiž je spojena řada pravomocí. Jsou-li tyto funkce nadány zvláštními pravomocemi a oprávněními a mj. i nadstandardním ohodnocením, doprovází je "přísnější" úprava skončení pracovního poměru. Stát má u těchto vrcholných funkcí legitimní zájem na tom, aby mohl flexibilně ovlivňovat jejich výkon po personální stránce. Nelze argumentovat sociální nejistotou zaměstnanců pracujících na těchto pozicích. Právě veškeré benefity a oprávnění spojené s danou funkcí vyvažují a odůvodňují méně jistou pozici těchto zaměstnanců při jejich odvolání. Každý představitel takovéto vrcholné jmenované funkce mohl a měl být při jmenování srozuměn i s povinnostmi souvisejícími s touto funkcí a taktéž i s možností (resp. snadností) rozvázání pracovního poměru. Stěžovatel byl vědomě jmenován právě jen na pozici rektora a neexistuje žádný racionální důvod, proč by měl být stěžovatel nadále v pracovním poměru u vedlejšího účastníka. Podle názoru vedlejšího účastníka ostatně stěžovatel ani nedisponuje potřebným akademickým vzděláním, aby mohl působit v pozici akademického pracovníka. 6. Pokud jde o to, zda Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D., byl oprávněn jednat za vysokou školu, vedlejší účastník podotýká, že se tato otázka prvotně týká jeho vlastních práv a stěží může mít vliv na ústavní práva stěžovatele. Je diskusní, jakým způsobem mohly procesní úkony vedlejšího účastníka v předmětném řízení zkrátit stěžovatele na jeho právech, popř. zásadně ovlivnit spravedlivý proces. Stěžovatel navíc přeh