II.ÚS 3770/19

Stěžovatel byl v srpnu 2009 žalován Českou televizí o zaplacení částky 1.215 Kč s příslušenstvím, neboť v roce 2008 nezaplatil televizní poplatky. Hned po obdržení žaloby stěžovatel dlužnou částku uhradil, Česká televize doručila soudu zpětvzetí žaloby a Okresní soud Plzeň-město napadeným rozhodnutím ze dne 24. 11. 2009 řízení zastavil. Zároveň uložil stěžovateli, aby uhradil náklady řízení ve výši 7.854 Kč.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 14. února 2012 rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil, přičemž snížil částku nákladů řízení na 4.680 Kč. Stěžovatel následně podal žalobu pro zmatečnost, kterou Okresní soud Plzeň-město napadeným usnesením ze dne 17. 10. 2016 zamítl a Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 17. 10. 2017 potvrdil. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2019, přičemž řízení zčásti zastavil a zčásti dovolání odmítl jako nepřípustné.

Všechna výše uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvádí, že obecné soudy řádně neprovedly navrhované důkazy a navrhovaný výslech generálního ředitele České televize. Tím dle stěžovatele obecné soudy zatížily svá rozhodnutí vadami a dopustily se porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel jednak opakuje argument, že podaná žaloba vedlejší účastnice nesplňuje formální náležitosti, a také zpochybňuje postup vedlejší účastnice, která si ke svému zastupování zvolila externího advokáta místo svého interního právního oddělení, čímž neúčelně navýšila náklady řízení. I tuto okolnost považuje stěžovatel za porušení svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro účely řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření všech výše uvedených soudů jako účastníků řízení a společnosti Česká televize jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní soud si zároveň vyžádal soudní spis vedený u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 539/2009.

Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 9. 12. 2019 potvrdil, že žaloba doručená na CD byla opatřena zaručeným elektronickým podpisem zástupce vedlejší účastnice, což stěžovatel rozporoval a čemuž se obecné soudy již ve svých rozhodnutích věnovaly. Co se týče žaloby na zmatečnost, tak okresní soud dodává, že na jednání se stěžovatel nedostavil a že soud provedl všechny potřebné důkazy, přičemž ze stížnosti není zřejmé, který důkaz považuje stěžovatel za opomenutý.

Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 6. 1. 2020 poukazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a k nákladům vedlejší účastnice na právní zastoupení uvádí, že je považuje za náklady nezbytně vynaložené.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2019 upozorňuje na to, že ačkoliv formálně stěžovatel brojí i proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak ve skutečnosti nepožaduje jeho zrušení a ani neuvádí jakýkoliv argument, jak jím bylo zasaženo do jeho ústavních práv. Proto se Nejvyšší soud nepovažuje za účastníka řízení. Pokud by však Ústavní soud shledal, že stěžovatel napadá i jeho rozhodnutí, tak nepovažuje ústavní stížnost jako důvodnou, jelikož stěžovatel nepředestírá jediný argument, proč by usnesením Nejvyššího soudu mělo být zasaženo do jeho ústavních práv.

Ve vyjádření ze dne 27. 12. 2019 se vedlejší účastnice ztotožnila se závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích. Je přesvědčena, že nedošlo k žádnému procesnímu pochybení a že stěžovatel je pouze nespokojen s tím, že se soudy neztotožňují s jeho námitkami. Dle jejího názoru stěžovatel sám inicioval další spory, a tím jednak prodlužoval vyřešení daného sporu, a také zvyšoval náklady řízení. Vedlejší účastnice je přesvědčená, že stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nedošlo k porušení práv stěžovatele.

Vyjádření účastníků byla zaslána k replice právnímu zástupci stěžovatele. Ten však Ústavnímu soudu sdělil, že se již k věci nebude vyjadřovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a v části směřující proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně opožděně podaná.

Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu, a to především v kontextu zásady subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásady jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, například pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1614/16 ze dne 4. 4. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).

V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu první instance, a že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolání podle § 238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nepřípustné z důvodu bagatelnosti projednávané věci. V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu se tak jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud v tomto kontextu odkazuje na svou judikaturu k přezkumu usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost dle § 238 o. s. ř., pokud důvodem nepřípustnosti je bagatelnost věci (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016). V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že zákonem předvídaná "stručnost" odůvodnění může znamenat pouze odkaz na příslušné ustanovení zákona, nicméně pouze ve zcela jednoduchých případech. V případech, kdy subsumpce není jednoznačná, je nezbytné v odůvodnění rozvést právní úvahy soudu, a nikoli se spokojit pouze s odkazem na zákonná ustanovení.

V projednávaném případě Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění odmítavého rozhodnutí. Neomezil se totiž na pouhý odkaz na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale ve stručném odůvodnění, předvídaném ustanovením § 243f odst. 3 o. s. ř., nastínil rovněž právní úvahu, která jej vedla k částečnému zastavení řízení a částečnému odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k rozsudkům soudů prvního a druhého stupně citovaným v záhlaví uvádí Ústavní soud následující. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 dále platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Pro hodnocení části ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení. V takovém případě se neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávaném případě, kdy žalovaná částka nepřevyšovala sumu 50.000 Kč, vedl správný procesní postup od krajského soudu přímo k Ústavnímu soudu. Podání dovolání, které občanský soudní řád v bagatelních věcech nepřipouští, tak bylo v této věci procesní chybou, která ve svém důsledku vedla ke zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti.

V důsledku těchto závěrů je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3132/11 ze dne 8. 11. 2011 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1980/12 ze dne 5. 12. 2012). Ústavní stížnost tedy nelze meritorně projednat, jelikož lhůta k jejímu podání je lhůtou prekluzivní, jak plyne z ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu není možné zabývat se námitkou zásahu do základních práv stěžovatelů, k němuž mělo dojít prostřednictvím rozsudků soudů první a druhé instance.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbývá, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout, a to dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou.