II.ÚS 3816/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3816/14 ze dne 10. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Yvetou Konfrštovou, advokátkou se sídlem U Trojice 780/5, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2012, č. j. 32 T 99/2011-1184, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2014, č. j. 4 To 255/2013-1318, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, č. j. 6 Tdo 874/2014-67, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným z trestného činu obecného ohrožení podle ustanovení § 180 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Krajský soud v Českých Budějovicích nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil (z důvodu, že okresní soud dostatečně nevyjádřil příčinnou souvislost mezi porušením povinností ze strany obžalovaných a vznikem nehodového děje a způsobeného následku), shledal však stěžovatele vinným z totožného trestného činu a uložil mu též stejný trest. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím odmítl. 2. Trestného činu obecného ohrožení se měl stěžovatel dopustit tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti Teplárna České Budějovice, a. s., zařazený ve funkci provozního zámečníka určeného pro najíždění parovodního potrubí, po odstávce nepostupoval v souladu s interním předpisem pro najíždění a provoz parovodů, přičemž takto ani po jeho plném natlakování neinformoval druhého obžalovaného jako vedoucího čety, že v šachtě 3 v Dukelské ulici v Českých Budějovicích neuzavřel odvodňovací ventil, z něhož unikala horká pára a voda, a neotevřel propojovací klapku a proces najíždění parovodu tak není ukončen, jakkoliv v té době již byl plně otevřen hlavní uzávěr přívodu páry do potrubí, přičemž na havarijní stav v šachtě č. 3 upozornil teprve v době kolem 12:45 hod. mistra údržby tepelných sítí. Tento stav za přispění dalších okolností souvisejících se stavem potrubí zapříčinil výbuch parovodního potrubí, jež způsobil ve svém okolí materiální škody. 3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní práva a svobody, jež mu zaručuje Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 6, čl. 26 odst. 2, čl. 28, čl. 31, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 a čl. 11 odst. 3; dále byla údajně porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky. Zásah do těchto práv stěžovatel spatřuje především v chybném posouzení skutkových okolností případu a z nich vyvozených právních závěrů. 4. Stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh dotčené havárie parovodního potrubí, přičemž odmítá svůj díl spoluodpovědnosti na ní. Tvrdí, že nemůže být považován za spolupachatele trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, neboť jeho jednání není v příčinné souvislosti s následkem, který nastal až po mnoha hodinách poté. V této souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že v trestním řízení nebyla spolehlivě zjištěna příčina výbuchu, neboť se na ní podílelo mnoho okolností (například stáří a stav daného parovodního potrubí). Zároveň soudy dostatečně neobjasnily díl viny, který na výbuchu nesl jeho zaměstnavatel, neboť stěžovatel ze svého pracovního zařazení nemohl ovlivnit způsob předchozí opravy parovodu, kontrolu jeho stavu či způsob provozu. V průběhu údajného trestního jednání pouze plnil pracovní pokyny a postupoval jako podřízený pracovník, který neznal technickou dokumentaci a nemohl dostatečně předvídat havárii potrubí. Stěžovatel rovněž polemizuje se závěry znaleckého zkoumání, včetně způsobu zpracování znaleckých posudků, a mj. navrhuje též přibrání znalce pro řízení před Ústavním soudem. Namítá také chybnou aplikaci trestního zákona a nikoli trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen "trestní zákoník") na jeho případ, neboť soudí, že dle nyní účinného trestního zákoníku by jemu přisuzované trestní jednání nebylo hodnoceno jako trestné. Celkově se tedy domnívá, že provedené dokazování je nelogické a nepřezkoumatelné pokud jde o příčinu a následek výbuchu, znalecké závěry znalců si odporují (ostatně již výběr znalců neodpovídal jejich odbornosti a složité problematice provozu parovodu), hodnocení důkazů neodpovídá pravidlům logického myšlení a mezi provedeným dokazováním a právním hodnocením je extrémní nesoulad. Soudy navíc neprovedly a svým postupem se vyhnuly provedení důkazů, které stěžovatel navrhoval, např. předložení dokumentace provozovaného parovodu. Svým postupem tedy zasáhly do shora vyjmenovaných základních práv a svobod stěžovatele, a proto stěžovatel navrhuje dotčená rozhodnutí zrušit. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Předně je třeba zdůraznit, že většina námitek uplatněných v ústavní stížnosti, se týká nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. 8. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací