II.ÚS 3921/17

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny), na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci (čl. 36 odst. 2 Listiny), na ochranu majetku a nerušený výkon vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), na legitimní očekávaní nabytí majetku, na spravedlivý proces bez průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), na přístup k soudu, na nestranný soud a na rovné zacházení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2014 č. j. 18 C 50/2013-21 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejší účastnici řízení zaplacení částky ve výši 60 000 Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2015 č. j. 53 Co 456/2014-40 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

V průběhu řízení o náhradě škody stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání dovolání proti rozsudku městského soudu. O této žádosti rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. 18 C 50/2013-70 tak, že stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a zástupce k ochraně jeho zájmů mu neustanovil. K odvolání stěžovatele městský soud usnesením ze dne 29. 2. 2016 č. j. 53 Co 63/2016-79 usnesení obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal taktéž dovolání a opět požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Tuto žádost obvodní soud usnesením ze dne 11. 8. 2016 č. j. 18 C 50/2013-104 rovněž zamítl a advokáta stěžovateli neustanovil. Toto rozhodnutí obvodního soudu bylo potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 27. 2. 2017 č. j. 53 Co 495/2016-112.

Následná řízení o dovolání stěžovatele jak proti usnesením městského soudu, tak i proti rozsudku městského soudu byla usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 2928/2017-126, č. j. 30 Cdo 2930/2017-127 a č. j. 30 Cdo 3592/2017-128 zastavena pro absenci povinného právního zastoupení stěžovatele advokátem.

Stěžovatel v obsáhlé (a rovněž dosti nepřehledné) ústavní stížnosti brojí proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Stěžovatel nejprve namítá vady doručení napadených usnesení Nejvyššího soudu, když nebyly splněny podmínky pro náhradní doručení těchto rozhodnutí. Dále kritizuje, že mu obecné soudy svévolně a protiprávně odepřely přístup k soudu, neboť ignorovaly důvodnost jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Toto tvrzení dokládá zejména citací svého dovolání ze dne 28. 8. 2017. V něm podrobně rozebíral svoji situaci, mimo jiné proč nemůže sehnat zaměstnání, že je z hlediska živobytí plně závislý na své matce, nachází se v exekučním řízení a nemá majetek větší hodnoty. Uvádí, že o jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení za obvodní soud nerozhodl soudce. Má za to, že obecné soudy rozhodovaly o jeho osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta v rozporu s ustálenou judikaturou. Obecné soudy navíc podle něj nerozhodly o všech jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ačkoliv se jeho poměry v čase měnily k horšímu, a stejně tak mu ani nezaslaly výzvu ke zvolení si advokáta pro dovolací řízení, respektive jej nepoučily o odstranění vad dovolání a jeho procesních povinnostech. Stěžovatel též kritizuje přepjatý formalismus obecných soudů, má za to, že si obecné soudy pro přiznání osvobození od soudních poplatků stanovily nezákonné, svévolné a protiústavní podmínky. Přitom v jiných řízeních prý jeho obdobným žádostem vyhověno bylo, a proto pokládá napadená rozhodnutí za překvapivá. Závěry obecných soudů stěžovatel považuje za nesprávné, nelogické a nesmyslné a jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Dále stěžovatel napadá rovněž závěry obecných soudů ve věci samé, tj. samotné posouzení jeho žaloby o náhradu škody. Svoji argumentaci stěžovatel detailně a opakovaně rozvádí a přisuzuje jí ústavněprávní rozměr, včetně citací vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Na mnoha příkladech vysvětluje, jakým způsobem proti němu obecné soudy vedou "kampaň" a údajně svévolně a protiprávně zamítají a odmítají jeho žaloby. Závěrem pak stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud se nejdříve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost jako opožděnou, přestože od doručení usnesení Nejvyššího soudu uplynula lhůta stanovená pro podání ústavní stížnosti v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Důvodem pro tento postup byly stěžovatelem doložené pochybnosti o správnosti a datu doručení napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovateli [obdobně jako v usnesení v jiné stěžovatelově věci ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3917/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikována na http://nalus.usoud.cz)].

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí; nejprve posouzení její přípustnosti a opodstatněnosti proti rozhodnutím o stěžovatelových žádostech o přiznání osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 3592/2017-128 a jemu předcházejícímu usnesení městského soudu ze dne 27. 2. 2017 č. j. 53 Co 495/2016-112 a usnesení obvodního soudu ze dne 11. 8. 2016 č. j. 18 C 50/2013-104, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 2930/2017-127 a jemu předcházejícímu usnesení městského soudu ze dne 29. 2. 2016 č. j. 53 Co 63/2016-79 a usnesení obvodního soudu ze dne 29. 10. 2015 č. j. 18 C 50/2013-70, a posléze proti rozhodnutím ve věci samé, tj. ve sporu o náhradu škody, a to samostatně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 2928/2017-126, a samostatně proti rozsudku městského soudu ze dne 2. 3. 2015 č. j. 53 Co 456/2014-40 a rozsudku obvodního soudu ze dne 20. 5. 2014 č. j. 18 C 50/2013-21.

Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr [srov. usnesení v jiné stěžovatelově věci ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351]), či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.

Obdobně jako v usnesení ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 622/18 je třeba konstatovat, že stěžovatelovy námitky v této části ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro určení jeho právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil své poměry za účelem jejich posouzení pro přiznání osvobození od soudních poplatků a že si ani nezvolil advokáta pro dovolací řízení, ačkoli k tomu byl řádně vyzván a poučen o následcích nevyhovění výzvě, nelze mít rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení za protiústavní, svévolné a porušující stěžovatelova ústavně zaručená práva.

Hodnocení stěžovatelova podávání mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, využívání všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných i mimořádných opravných prostředků, zpravidla bez bližšího odůvodnění, jako počínání obstrukčního a sudičského, považuje Ústavní soud stejně jako Nejvyšší soud za přiléhavé a i v tomto případě (viz usnesení ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3924/17) vyjadřuje politování nad skutečností, že stěžovatel i jeho právní zástupce považují za profesionálně a odborně přijatelné, aby vyvoláváním mnoha soudních sporů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu (srov. množství stěžovatelových podání k Ústavnímu soudu a jejich neúspěšnost).

Ve věci samé, tj. v řízení o žalobě stěžovatele vůči vedlejší účastnici řízení o náhradu škody napadl stěžovatel svým dovoláním rozsudek městského soudu potvrzující rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby. V dovolacím řízení nebyl zastoupen advokátem, ani nedoložil vlastní právnické vzdělání, tudíž Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením ze dne 16. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 2928/2017-126 zastavil. Ústavní soud postup Nejvyššího soudu považuje za korektní a souladný s občanským soudním řádem. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 2928/2017-126 je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.

Zastavení dovolacího řízení Nejvyšším soudem pro nenaplnění požadavku povinného zastoupení má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.

Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolací řízení důvodně zastaveno proto, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení advokátem, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.