II.ÚS 3959/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3959/13 ze dne 18. 10. 2016 U 15/83 SbNU 917 K náhradě škody vzniklé protiprávním jednáním zaměstnavatele při skončení pracovního poměru   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 18. října 2016 sp. zn. II. ÚS 3959/13 ve věci ústavní stížnosti Bustec Production, s. r. o., se sídlem Brněnská 1748/21b, Blansko, zastoupené JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013 č. j. 21 Cdo 2798/2013-211 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 č. j. 49 Co 277/2012-188, kterým bylo v odvolacím řízení stěžovatelce uloženo zaplatit náhradu škody ve výši 83 895 Kč s příslušenstvím ve sporu o odstupné při skončení pracovního poměru, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Jany Mihálikové jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 6. 2012 č. j. 12 C 211/2009-152 (jímž nalézací soud zamítl žalobu vedlejší účastnice) tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 83 895 Kč s příslušenstvím; následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl jako nepřípustné (resp. zčásti pro vady podání). 3. Předmětem sporu obou procesních stran před obecnými soudy se stala otázka, zda vedlejší účastnici s ukončením pracovního poměru u stěžovatelky (doloženým jednak dohodou o skončení pracovního poměru ze dne 9. 4. 2009 a jednak dokumentem označeným jako "Výpověď z pracovního poměru" z téhož dne) vznikl nárok na odstupné, či nikoliv. 4. Okresní soud dospěl k závěru, že daný pracovní poměr zanikl dohodou, ve které nebyl důvod rozvázání pracovního poměru, a tedy důvod, se kterým by vedlejší účastnice mohla spojovat nárok na odstupné, uveden, přičemž následné podepsání dokumentu označeného jako výpověď (pro nadbytečnost) již z tohoto hlediska nebylo právně relevantní; vedlejší účastnici proto dle nalézacího soudu nárok na odstupné nevznikl, a její žaloba tak nemohla být důvodná. 5. Krajský soud se k odvolání vedlejší účastnice ztotožnil s okresním soudem v tom, že vedlejší účastnici nárok na odstupné nevznikl, dospěl však k závěru, že jí vznikl nárok na náhradu škody, jež jí byla způsobena právě tím, že jí nárok na odstupné - v důsledku protiprávního jednání stěžovatelky - nevznikl; dle názoru odvolacího soudu totiž vedlejší účastnice přistoupila k podpisu dohody o ukončení pracovního poměru pouze proto, že jí bylo vyplacení odstupného jednatelem stěžovatelky přislíbeno. Vedlejší účastnici tedy dle názoru krajského soudu vznikla škoda, za kterou dle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce odpovídá stěžovatelka. II. Námitky stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť přikročil ke změně právního závěru nalézacího soudu, aniž tuto změnu jakkoli avizoval, a tedy stěžovatelce vůbec nedal možnost na tuto změnu reagovat doplněním své argumentace a případně i doplněním důkazních návrhů, a tím jí odňal možnost jakékoliv procesní obrany. S odkazem na závěry nálezu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 (N 12/29 SbNU 95) a nálezu ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) je proto stěžovatelka přesvědčena, že krajský soud svým rozhodnutím, resp. jeho vydání předcházejícím postupem porušil její právo na spravedlivý proces; v této souvislosti stěžovatelka odkazuje rovněž na závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. 22 Cdo 3441/2006 a ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2147/2009. 7. Mimoto stěžovatelka namítá, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu, jež však ve srovnání s projednávanou věcí vykazují podstatné skutkové odlišnosti. Právní závěry odvolacího soudu jsou navíc dle stěžovatelky v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, resp. s důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně. 8. Nejvyššímu soudu potom stěžovatelka vytýká, že se zabýval pouze marginální částí jejího dovolání a odmítl je, aniž by zkoumal namítaný nesprávný procesní postup odvolacího soudu a namítané nesprávné právní posouzení věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud musel nejprve posoudit splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Vlastní posouzení věci 10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. 11. Podstatou posuzovaného podání je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, jímž přikročil ke změně právních i skutkových závěrů nalézacího soudu, přičemž tento svůj postup v odvolacím řízení nikterak neavizoval, čímž stěžovatelce znemožnil efektivní procesní obranu, v jejímž rámci by mohla rozšířit svoji argumentaci a případně i předložit návrhy na doplnění důkazů, a navíc ve svém rozhodnutí odkázal na judikáty vycházející z odlišných skutkových okolností než projednávaná věc. 12. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že subjektivně vzato mohla mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, z dále pojednaných důvodů však dle názoru Ústavního soudu odvolací soud stěžovatelčina základní práva neporušil. 13. Odvolací soud totiž přikročil k měnícímu výroku poté, co dospěl k závěru, že soudem zjištěný skutkový stav je třeba v souladu s existující judikaturou Nejvyššího soudu odlišně právně kvalifikovat. Za této procesní situace sice měl odvolací soud o svém záměru účastníky řízení informovat, pokud tak ovšem neučil, stěžovatelčino právo na spravedlivý proces v daném kontextu (efektivně) nezasáhl. 14. Smyslem indikace tzv. překvapivého rozhodnutí, tedy rozhodnutí zatíženého procesně nekorektním postupem (zpravidla odvolacího) soudu, kdy přinejmenším jedna z procesních stran takové rozhodnutí (resp. jeho jednotlivé výroky) na základě provedeného dokazování nemohla objektivně předvídat, je označit za ústavně nekonformní rozhodnutí, před jehož vydáním bylo jedné ze sporných stran "znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva" (srov. stěžovatelkou odkazované judikáty Ústavního soudu i Nejvyššího soudu). 15. Přikročit ke kasaci "překvapivého" rozhodnutí je tedy namístě (toliko) tehdy, pokud je zjevné, že by takovým rozhodnutím potenciálně dotčený účastník řízení měl k dispozici "reálnou a efektivní" právní argumentaci, resp. důkazní prostředky, jež však v důsledku nekorektního postupu soudu nemohl předložit. 16. To však není případ posuzované věci. Stěžovatelka totiž ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou argumentaci, ze které by bylo (byť jen v obecné rovině) zřejmé, jakým způsobem by měla být s to zvrátit právní závěr, ke kterému krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl. Navíc je třeba připomenout, že odvolací soud ve svém rozhodnutí (s dál