II.ÚS 3967/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3967/16 ze dne 3. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky BULLDOG outdoor s.r.o., se sídlem Přetlucká 3354/12, Praha 10, zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou, se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 130/2016 - 39, spojené s návrhem na zrušení § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb."). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že výzva, kterou jí byla závazně uložena povinnost odstranit ve stanovené lhůtě řádně povolené reklamní zařízení, jehož je stěžovatelka vlastníkem, splňuje náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Pokud Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí nahlíží na věc jinak, odklonil se od své konstantní judikatury, podle které jsou soudem přezkoumatelná i ta správní rozhodnutí, která sice nesplňují všechny formální náležitosti stanovené v § 65 s. ř. s., ale jsou způsobilá zkrátit fyzickou či právnickou osobu na jejích právech. Přitom podle § 17 s. ř. s. platí, že dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pokud tak Nejvyšší správní soud v projednávané věci nepostupoval, zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka rozsáhle argumentuje judikaturou Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a odbornou literaturou ohledně důrazu na materiální (nikoli formální) pojetí rozhodnutí správních orgánů, a poukazuje na skutečnost, že zákon č. 13/1997 Sb. nevymezuje obsahové náležitosti výzvy podle § 31 odst. 9 tohoto zákona a současně nevylučuje použití správního řadu, ani neobsahuje ustanovení, které na použití správního řádu odkazuje. Obdobný případ ve věci povahy opatření vydaného dle § 5 odst. 1 zákona č. 146/2002 Sb. o inspekci, řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 6. 2010, č. j. 7 As 33/2010-99, jehož závěry lze dle stěžovatelky aplikovat i na projednávanou věc. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že se v dané věci jedná o faktický zásah, respektive pokyn správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s., nikoliv o rozhodnutí dle § 67 s. ř. s. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že standardní rozhodování o konkrétních právech a povinnostech se děje ve formalizovaném procesu, zatímco bezprostřední zásahy se provádějí v případech, kdy zákon dovoluje, aby vzhledem k naléhavosti a závažnosti situace správní organ zasáhl i do právní sféry osob, aniž by proběhlo běžné řízení. Tak tomu ve věci stěžovatelky nebylo, když stěžovatelce byla výzvou poskytnuta lhůta 5 dní k dobrovolnému odstranění reklamních zařízení a byla vyrozuměna o dodatečné lhůtě 15 dní, po jejímž uplynutí správní orgán přistoupí k odstranění a likvidaci reklamních zařízení. O nebezpečí z prodlení a nutnosti bezprostředního zásahu v takové situaci tedy nelze uvažovat. Nelze proto přisvědčit argumentu Nejvyššího správního soudu, že se stěžovatelka mohla proti předmětné výzvě bránit podáním žaloby proti nezákonnému zásahu správního organu dle § 82 s. ř. s. V důsledku nesprávného posouzení, že šlo o "faktický zásah" a nikoliv o "rozhodnutí", pak nebylo stěžovatelce umožněno bránit se patřičnými právními prostředky. 3. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ministra dopravy ze dne 17. 9. 2013, č. j. 24/2013-510-RK/3, byl jako nepřípustný podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), s přihlédnutím k § 152 odst. 4 a podle § 92 odst. 1 téhož zákona zamítnut rozklad stěžovatelky proti výzvě Ministerstva dopravy ze dne 25. 3. 2013, č. j. 179/2013-120-STSP/1, k odstranění pěti reklamních zařízení umístěných v ochranném pásmu dálnic D1 a D5, která byla vydána podle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb. Rozhodnutí ministra dopravy napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 3 A 119/2013-84, zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl. 4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadené rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 6. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před Nejvyšším správním soudem, který se s nimi obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádal. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. 7. Městský soud v Praze se ztotožn