II.ÚS 4011/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4011/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky Terezy Holé, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Pobočná 1395/1, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 33 Cdo 1873/2017-175, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017, č. j. 28 Co 646/2016-143, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 10. 2016, č. j. 109 C 97/2011-127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Původně blanketní ústavní stížnost, neobsahující žádnou skutkovou ani právní argumentaci, byla ve stěžovatelkou navržené lhůtě doplněna dne 11. 1. 2019. 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující. 3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Nymburce (dále též jen "okresní soud") rozhodl napadeným rozsudkem, že stěžovatelka (žalovaná) je povinna zaplatit žalobkyni Jitce Rybové částku 678.570,41 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a dále, že je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 116.512 Kč (výrok II.). Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1.400.000 Kč, splatné ke dni 31. 12. 2009, s příslušenstvím (úroky z prodlení), odpovídající dlužné části kupní ceny za nemovitosti prodané v roce 2009 stěžovatelčině matce, která zemřela dne 1. 2. 2010. Okresní soud zjistil, že žalobkyně následně přihlásila tuto pohledávku do dědického řízení a vyzvala stěžovatelku, jako jediného dědice, k jejímu uhrazení. Dědické řízení bylo pravomocně skončeno dne 16. 6. 2016. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dne 2. 9. 2016 uhradila stěžovatelka žalobkyni částku 1.409.820 Kč, přičemž částka 9.820 Kč odpovídala úrokům z prodlení za dobu od 1. 1. 2010 do 1. 2. 2010. V této části vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a nadále se domáhala zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky za období od 2. 2. 2010 do 2. 9. 2016, který představuje výše uváděnou částku 678.570,41 Kč. 4. Stěžovatelka navrhla žalobu v této části zamítnout, neboť měla za to, že "nárok je zcela v rozporu s dobrými mravy, když nezavinila prodlení s úhradou dlužné částky." Uvedla, že dědici dlužníka jsou povinni plnit úroky z prodlení pouze za dobu do smrti dlužníka. Jelikož na ni dědictví přešlo až dne 16. 6. 2016, prodlení mohlo nastat nejdříve od tohoto data. 5. Okresní soud argumenty stěžovatelky odmítl, když v odkazu na použitelnou právní úpravu [ustanovení § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník")] uvedl, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Nalézací soud současně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek 21 Cdo 895/2001 ze dne 28. 2. 2002, rozsudek 33 Cdo 2409/2009 ze dne 28. 6. 2011), z níž vyplývá, že "smrt dlužníka a skutečnost, že o majetku dlužníka probíhá u soudu dědické řízení, nemá na prodlení s plněním jeho dluhu, i když nastalo za života dlužníka, žádný vliv. Nesplní-li dluh dědici dlužníka, kteří za něj odpovídají ve smyslu ustanovení § 470 občanského zákoníku, jsou jako jeho právní nástupci, kteří vstupují nejen do práv, ale i do povinností dlužníka, smrtí dlužníka, v prodlení a jsou tedy povinni kromě splnění zůstavitelova dluhu věřiteli poskytnout úroky z prodlení." Okresní soud zdůraznil, že stěžovatelce nic nebránilo požádat ještě před skončením řízení o dědictví příslušný soud, aby jí povolil použít peníze na účtech zůstavitelky k uhrazení jejího dluhu u žalobkyně. Jestliže tak neučinila, nemůže důvodně dovozovat, že by požadavek žalobkyně na uhrazení úroků z prodlení byl jednáním v rozporu s dobrými mravy. 6. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále též jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Současně rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 12.210 Kč. 7. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka dle dovolacího soudu nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. 8. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem jejího odvolání i dovolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly. Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že prodlení s plněním dluhu se týká toliko 78 dní, tj. období od pravomocného skončení řízení o dědictví do uhrazení jistiny. Uvádí, že "je fakticky obecnými soudy postihována za to, že převzala dědictví, a že dědické řízení zůstavitelky bez její viny trvalo více než šest let, a že v mezidobí obecné soudy (opět bez důvodů na straně stěžovatelky) nepovolily dispozici s majetkem v dědické podstatě." Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že dostatečně nezohlednily individuální okolnosti právě projednávaného případu. Co se týká postupu Nejvyššího soudu, namítá, že dovolání splňovalo zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm bylo uvedeno, navzdory odlišnému názoru dovolacího soudu, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti (stěžovatelka uvádí, že v dovolání odkázala na judikaturu zdejšího soudu vztahující se k ustanovení § 150 o. s. ř.). 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o žalobě na zaplacení částky odpovídající výši úroků z prodlení, jež směřovala proti stěžovatelce coby žalované, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. 10. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. 11. Jak okresní, tak i krajský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry dostatečně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovanými závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatelky je považ