II.ÚS 4100/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4100/19 ze dne 14. 5. 2020 N 99/100 SbNU 149 K náhradě škody na zdraví způsobené úrazem na neošetřeném chodníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem, se sídlem Kounicova 10, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 452/2018-357 ze dne 18. září 2019, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, obce Želešice, zastoupené Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem, se sídlem Purkyňova 2740/45, Brno, a společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, se sídlem Cihlářská 16, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 452/2018-357 ze dne 18. září 2019 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 452/2018-357 ze dne 18. září 2019 se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým podle ní bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), právo na osobní integritu a ochranu před zásahy do tělesné a duševní integrity člověka dle čl. 7 odst. 1 Listiny, právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a svoboda pohybu dle čl. 14 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka dne 18. 1. 2010 upadla na neprohrnuté a neposypané zasněžené silnici ve vlastnictví vedlejší účastnice obce Želešice (dále též jen "první vedlejší účastník") a utrpěla zranění kotníku, dne 12. 12. 2010 stěžovatelka upadla na neošetřeném zledovatělém chodníku ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a poranila si koleno. Následky obou zranění jsou trvalé. V žalobě stěžovatelka specifikovala svůj nárok tak, že se po prvním vedlejším účastníkovi domáhala náhrady škody za první úraz na bolestném ve výši 3 600 Kč a za ztížení společenského uplatnění ve výši 84 000 Kč, za druhý úraz pak náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 48 000 Kč a 950 Kč za vypracování lékařských posudků. 3. Okresní soud Brno-venkov svým rozsudkem č. j. 5 C 272/2013-269 ze dne 4. 4. 2018 dal stěžovatelce z větší části za pravdu a uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce 132 950 Kč a náhradu nákladů. Ve svém rozhodnutí se zabýval promlčením, neboť stěžovatelka podala žalobu dne 12. 12. 2013, tedy více než 2 roky po prvním úrazu. Okresní soud nárok z titulu prvního zranění přiznal navzdory uplynutí promlčecí lhůty, protože shledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost námitky promlčení okresní soud spatřoval v tom, že stěžovatelka bez jakýchkoli odborných znalostí nebyla dostatečně informována ani ošetřující lékařkou o okamžiku ukončení léčby, ani právníkem, jak je to s odpovědností za stav komunikací; další argument pro rozpor námitky promlčení s dobrými mravy okresní soud spatřoval v přílišné tvrdosti účinků promlčení ve vztahu k osobě nesoucí si trvalé následky úrazu. První vedlejší účastník podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. 4. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 44 Co 452/2018-357 ze dne 18. září 2019 odvolání vyhověl a změnil výrok rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Svoje rozhodnutí ohledně prvního úrazu odůvodnil tak, že nárok na náhradu škody byl promlčen. Odvolací soud předestřel všechny možné okamžiky začátku běhu promlčecí lhůty a došel k závěru, že k promlčení stěžovatelčina nároku došlo i v případě nejzazšího možného data, kdy se stěžovatelka prokazatelně dozvěděla o vzniku škody a o trvalosti následků prvního úrazu. Dle odvolacího soudu ani nenastaly důvody pro upřednostnění náhrady škody navzdory námitce promlčení, vyplývající z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K promlčení nároku na náhradu škody z druhého úrazu pak dle odvolacího soudu nedošlo. Odvolací soud však stěžovatelčin nárok neshledal důvodným, protože nebyly naplněny podmínky pro náhradu škody dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Dle odvolacího soudu totiž nebyl zledovatělý chodník závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, která je podmínkou pro přiznání náhrady škody na zdraví. Svůj závěr odvolací soud zdůvodnil tím, že změna stavu chodníku nebyla pro stěžovatelku nepředvídatelnou, tudíž se nemohlo jednat o závadu ve schůdnosti. Odvolací soud v napadeném rozsudku stěžovatelku poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí z následujících důvodů. Zaprvé, stěžovatelka argumentuje, že vůbec k promlčení nedošlo, protože ani nezačala běžet promlčecí lhůta ohledně nároku z prvního úrazu. Stěžovatelka se totiž o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody vůbec nedozvěděla, protože po přečtení novinového článku o uplatňování nároku na náhradu škody dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu považovala uplatnění tohoto nároku za nedůvodné. Stěžovatelka rovněž poukazuje na změnu rozhodovací praxe obecných soudů v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), který podle stěžovatelky nebyl vzat odvolacím soudem v potaz. Až od jeho zveřejnění dle stěžovatelky běžela subjektivní promlčecí lhůta ohledně obou úrazů. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi neměly být přiznané náklady na zastoupení advokátem, protože takto vynaložené prostředky obce nebyly účelné. Nakonec stěžovatelka argumentuje porušením svého práva na tělesnou a duševní integritu v důsledku nepřiznání náhrady škody dle principu úplné náhrady újmy, porušením práva na rodinný život a svobodu pohybu v důsledku riskování zdraví při návštěvách a péči o svou matku. III. Vyjádření účastníků k ústavní stížnosti 6. Odvolací soud ve svém vyjádření zopakoval, jakým způsobem dospěl ke svému závěru. Především poukázal na soulad odůvodnění svého napadeného rozsudku s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 7. Obec Želešice, první vedlejší účastník, ve svém vyjádření odmítla, že by odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Odvolací soud podle názoru prvního vedlejšího účastníka řádně odůvodnil svůj závěr, že námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy, a proto nevydal překvapivé rozhodnutí. První vedlejší účastník rovněž odmítl tvrzení stěžovatelky, že by jakožto obec o 1 800 obyvatelích měla mít zaměstnaného právníka v pracovním poměru, a proto byly přiznané náklady řízení účelně vynaložené. Dle prvního vedlejšího účastníka nedošlo ani k porušení práva na osobní integritu a ochranu před zásahy do tělesné a duševní integrity člověka dle čl. 7 Listiny, neboť došlo k promlčení stěžovatelčiných nároků ve vztahu k prvnímu úrazu a zbylý nárok ve vztahu k druhému úrazu byl odvolacím soudem shledán nedůvodným. 8. Kooperativa pojišťovna, a. s., druhý vedlejší účastník, ve svém vyjádření poukázala na to, že navzdory nesprávnému poučení odvolacího soudu bylo dovolání přípustné. Podle názoru druhého vedlejšího účastníka by proto Ústavní soud měl ústavní stížnost kvůli nevyčerpání opravných prostředků odmítnout jako nepřípustnou. Ve zbytku vyjádření se vedlejší účastník ztotožnil s argumentací odvolacího soudu. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení a jeho výsledek v rovině ústavněprávní jako celek. 10. Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soud