II.ÚS 4139/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4139/18 ze dne 22. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (OOA-S), o. s., se sídlem Praha 1, Národní 41, právně zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 2823/2018-225 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018 č. j. 30 Co 373/2017-199, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou proti České republice domáhala náhrady škody ve výši 44 934 007,30 Kč se zákonnou daní z přidané hodnoty, která jí vznikla tím, že Ministerstvo kultury nevydalo v zákonné lhůtě stěžovatelce oprávnění k výkonu činnosti - kolektivní správě autorských práv, jak mu ukládalo ustanovení § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 3. 2014 č. j. 25 C 11/2013-45 žalobu v celém rozsahu zamítl, protože podle jeho názoru vedlejší účastník v průběhu řízení vznesl důvodně námitku promlčení a stěžovatelka již od účinnosti autorského zákona věděla o tvrzené povinnosti Ministerstva kultury vydat rozhodnutí podle § 106 odst. 7 přechodných ustanovení tohoto zákona a pokud jí po celou dobu či kdykoli v průběhu jejího neplnění vznikala škoda, pak již od počátku porušování této povinnosti ministerstvem stěžovatelka nepochybně věděla o škodné události a o tom, kdo za škodu odpovídá. O ucházejícím zisku se pak stěžovatelka dle názoru nalézacího soudu dozvídala postupně tak, jak tento neuskutečňovanou správou každodenně vznikal. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2014 č. j. 30 Co 337/2014-66, tak, že svým prvním výrokem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a svým druhým výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku Městského soudu podala stěžovatelka dovolání do obou jeho výroků. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 833/2015-97 rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 6. 2017 č. j. 25 C 11/2013-166 opětovně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že námitka promlčení je důvodná a že posledním dnem k uplatnění nároku stěžovatelky byl den 11. 2. 2013. Stěžovatelka však návrh podala až dne 12. 2. 2013. Stěžovatelka napadla tento rozsudek odvoláním a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 2823/2018-225 odmítl. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že její nárok v době podání žaloby nebyl promlčen. Před soudem prvního stupně po zrušení jeho prvního rozsudku Nejvyšším soudem uplatnil vedlejší účastník poprvé novou námitku promlčení s tím, že žalobu stěžovatelka podala jeden den po uplynutí lhůty. Soud prvního stupně nezkoumal žádné další okolnosti, ale pouze uzavřel, že lze za podstatné pro počátek běhu promlčecí lhůty vzít poslední tzv. zesouladňující rozhodnutí vydané žalovanou dne 5. 8. 2009, které nabylo právní moci dne 13. 8. 2009, tedy konkrétně den nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobu stěžovatelky zamítl a jeho rozsudek potvrdil i odvolací soud. Odvolací soud pak již jen bez dalšího konstatoval, že ke dni právní moci vydaného tzv. zesouladňujícího rozhodnutí byla stěžovatelka též objektivně schopna vznik celkového ušlého zisku vyčíslit. Principy možného vyčíslení škody či návodem na jakoukoli metodiku, kterou by měla stěžovatelka použít v den nabytí právní moci oprávnění k výkonu kolektivní správy k vyčíslení svého nároku, odvolací soud nikterak neosvětlil a nepopsal, k této otázce se nikterak nevyjádřil a svůj závěr řádně neodůvodnil. 5. Nejvyšší soud ve svém druhém rozhodnutí v projednávané věci, tedy v napadeném usnesení, pouze konstatoval, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnila včas, vznesená námitka promlčení tak ze strany vedlejšího účastníka nepředstavuje zneužití práva namítat promlčení. Stěžovatelka však trvá na svém názoru, že její nárok v době podání žaloby nebyl promlčen podle pravidel stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jež musí být intepretovány způsobem, který nebude nespravedlivě zkracovat právo poškozeného na náhradu způsobené újmy od státu, jak zakládají ústavněprávní kautely plynoucí z čl. 36 odst. 3 Ústavy. Začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se musí vztahovat nejen k vědomosti o tom, kdo je v daném případě škůdcem, ale také k tomu, že a jaká vznikla škoda - a toto kritérium v posuzovaném případě splněno nebylo, neboť stěžovatelka zjistila výši škody vyčíslitelnou v penězích až po reálném zahájení výkonu kolektivní správy po roce 2009. Před nabytím právní moci zesouladněného oprávnění k výkonu kolektivní správy stěžovatelka nebyla z žádných jí dostupných údajů schopna učinit ani hrubý odhad inkasa z udělených jí práv či odhad nákladů na taková inkasa. A tento stav se nemohl změnit ani dnem nabytí právní moci oprávnění k výkonu kolektivní správy dne 13. 8. 2009. Nalézací ani odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by bylo patrné, že stěžovatelka vědomost o rozsahu jí způsobené škody nesprávným úředním postupem měla již v den nabytí právní moci oprávnění k výkonu kolektivní správy. I přesto, že svůj nárok stěžovatelka nepovažuje za promlčený, již v průběhu jednání před nalézacím soudem vznesla námitku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy pro případ, že by soud námitku promlčení považoval za přípustnou. Obecné soudy však tuto námitku neakceptovaly. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 7. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). 8. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stru