II.ÚS 4149/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4149/18 ze dne 19. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti B. Š., zastoupeného Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 8 Tdo 422/2018-56, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. října 2017 sp. zn. 7 To 92/2017 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 16. ledna 2017 sp. zn. 1 T 105/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí Soud prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným z přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu 14 měsíců. Stěžovatel se měl uvedeného přečinu dopustit tím, že ve svém chovatelském zařízení jako dlouhodobý registrovaný držitel exemplářů v rozhodnutí blíže specifikovaných papoušků uvedených v Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, uveřejněné pod č. 572/1992 Sb. (tzv. Úmluva CITES) choval exempláře papoušků, u kterých nebyl schopen řádně prokázat ani doložit jejich původ či konkrétní nezaměnitelnou identifikaci a s tím související povolení k chovu. Šlo o druh přímo ohrožený vyhubením (příloha A nařízení Rady (ES) č. 338/97, resp. příloha 1 Úmluvy CITES). Jeden skutek pak spočíval též v tom, že stěžovatel v červenci 2011 nabyl do svého vlastnictví v rozhodnutí blíže specifikovaného papouška chráněného dohodou CITES, u kterého opět nebyl schopen prokázat jeho původ. Odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odvolacího soudu zamítnuto jako nedůvodné. Dovolání, v němž stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy tvrdil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. II. Argumentace stěžovatele Stěžovatel tvrdí, že postupem a rozhodnutími všech soudů došlo k porušení několika jeho ústavně zaručených práv. Konkrétně pak tvrdí porušení záruk plynoucích z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), porušení práva na soudní ochranu plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení zákazu retroaktivity v trestním řízení dle v čl. 40 odst. 6 Listiny, porušení principů demokratického právního státu, konkrétně principu právní jistoty, ochrany nabytých práv, presumpce neviny a subsidiarity trestní represe, dále porušení principu, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i práva na spravedlivý proces spočívající v nesprávně vedeném dokazování a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, dále pak porušení zásady nulla poena sine lege (není trestu bez zákona) zaručené čl. 39 Listiny a konečně porušení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť státní moc byla uplatněna mimo meze vymezené jí pro určité orgány zákonem, rozhodnutí jsou založena na nesprávné aplikaci právních norem a vychází z nezákonně získaných podkladů a důkazů. Stěžovatel rozsáhle polemizuje s napadenými rozhodnutími, podrobně se zabývá jednotlivými skutky, které jsou mu kladeny za vinu, a z velké části opakuje argumentaci, kterou již předložil obecným soudům. Stěžovatel tvrdí, že je postihován trestní represí, ač se nedopustil jednání, které by bylo trestné. Jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu, pro který byl uznán vinným. Tvrdí, že k jeho tíži je užita retroaktivita předpisů o prokazování původu a značení exemplářů. Podle stěžovatele důkazy nebyly hodnoceny správně, nedošlo k pečlivému uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnocení důkazů je dle stěžovatele značně subjektivní, nelogické a v řadě ohledů nepřezkoumatelné. Závěry učiněné znalcem považuje stěžovatel za neprůkazné, nepřesné a nepoužitelné. Podle stěžovatele měly být exempláře papoušků, které byly celními orgány zabaveny při domovní prohlídce, po skončení trestního řízení stěžovateli vráceny, nikoli předány České inspekci životního prostředí, neboť tento postup byl v dané době v rozporu s trestním řádem. Přesto bylo o takto předaných exemplářích vedeno správní řízení a rozhodnuto o jejich propadnutí. V této souvislosti stěžovatel namítá rozpor § 34 zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, v platném znění (dále jen "zákon o obchodování s ohroženými druhy"), týkající se propadnutí (zabavení) exempláře s nařízením Rady (ES) 338/97 a ústavním pořádkem ČR. Stěžovatel považuje zabavení exemplářů za rozporné s čl. 11 a 39 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně uvádí, že s argumentací stěžovatele se v odpovídající míře již vypořádaly obecné soudy, zejm. pak dovolací soud. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti pak nejsou způsobilé závěry dovolacího soudu zpochybnit. Pokud jde o námitku nezákonnosti postupu obecných soudů, resp. porušení čl. 39 Listiny, připomíná Ústavní soud, že trestného činu se podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí ten, "kdo v rozporu s jiným právním předpisem [...] přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím". Jiným předpisem je zákon o obchodování s ohroženými druhy, který v § 24 odst. 1 mj. zakotvuje povinnost prokazovat původ exemplářů ohrožených druhů živočichů při jejich držení či chovu. Ve věci stěžovatele bylo prokázáno, že nebyl schopen doložit hodnověrným způsobem původ předmětných exemplářů papoušků, čímž porušil zákon o obchodování s ohroženými druhy a v důsledku toho se dopustil trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Z pohledu ústavních záruk čl. 39 Listiny (nullum crimen sine lege, resp. nulla poena sine lege) pak Ústavní soud neshledává v postupu obecných soudů jakékoli pochybnosti. Stěžovatel dovozuje, že se nedopustil trestného činu, neboť neporušil "jiný právní předpis", konkrétně zákon o obchodování s ohroženými druhy. Stěžovatel vychází z teze, že držitel či vlastník nemusí prokazovat legální původ exempláře, naopak nelegální původ musí prokázat kontrolní orgán. Tato otázka však již byla v rozhodovací praxi správních soudů opakovaně řešena, Ústavní soud vůči níže uvedeným závěrům nemá z ústavního pohledu jakékoli výhrady a odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 4 As 79/2013-43, který uvádí: "Povinnost prokázání původu zvlášť chráněného živočicha dle § 54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu (zde papoušek kakadu palmový). Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s právními předpisy. V případě ptáků čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 stanoví povinnost označení jedinců čipy (nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry), ve výjimečných případech nezbytných z důvodu ochrany těchto jedinců je možné označení nesnímatelnými kroužky s jedinečným kódem složeným z písmen a číslic. Nejsou-li ptáci takto označeni, není zpravidla možné ověřit, zda se předložené doklady o původu vztahují k zadrženým jedincům nebo k jiným jedincům". K otázce prokazování původu pak Nejvyšší správní soud dále uvedl, že "žalobce jako držitel papoušků podléhajících ochraně dle Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES, vyhlášena pod č. 572/1992 Sb.) a předpisů Evropské unie, byl povinen na výzvu ČIŽP prokázat zákonný původ konkrétních jím držených exemplářů. Důkazní břemeno ohledně prokazování původu těchto exemplářů zákon výslovně ukládá žalobci jakožto jejich držiteli". Podle Nejvyššího správního soudu naopak platí, že "pokud by bylo na správním orgá