II.ÚS 446/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 446/08 ze dne 3. 9. 2008 N 150/50 SbNU 319 Uložení náhrady nákladů řízení neúspěšnému účastníku ve sporu se státem v situaci, kdy náklady vzrostly v důsledku vad v soudním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 3. září 2008 sp. zn. II. ÚS 446/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 Co 377/2007-287 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. května 2007 č. j. 7 C 136/98-259, jimiž byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. května 2007 č. j. 7 C 136/98-259 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 Co 377/2007-287, a to ve výrocích o náhradě nákladů řízení, byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 ve spojení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky o náhradě nákladů řízení obsažené v rozsudcích Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. května 2007 č. j. 7 C 136/98-259 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 Co 377/2007-287 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, dne 26. června 1998 podal u Okresního soudu v Chrudimi žalobu, kterou se proti vedlejšímu účastníkovi domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Skutkově šlo o to, že v rámci restitučního řízení byl uznán povinným vydat oprávněné osobě nemovitosti, konkrétně mlýn č. p. 5 v Paříkově se všemi přilehlými budovami a přístřeškem s turbínou vodní elektrárny, kterou zprovoznil a za účelem zisku provozoval. Důvodem pro vydání bylo zjištění soudu, že kupní smlouva ze dne 23. srpna 1983, podle níž nemovitosti koupil, byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť k ní nebyl dán souhlas příslušného krajského národního výboru podle vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, nebylo vyžádáno stanovisko odboru vodního a lesního hospodářství příslušného okresního národního výboru, a především nebyl dán souhlas místního národního výboru podle § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák.") v tehdy účinném znění. Přesto byla smlouva státním notářstvím registrována. Nesprávný úřední postup spatřoval stěžovatel jednak na straně Okresního národního výboru v Chrudimi, který smlouvu připravoval, a v doplňujícím skutkovém tvrzení též v postupu Státního notářství v Chrudimi, které tuto smlouvu registrovalo. Stěžovatel podrobně popisuje průběh jednání před obecnými soudy. Věc byla nejprve celkem čtyřikrát rozhodována soudem prvního stupně mezitímním rozsudkem a čtyřikrát v odvolacím řízení, který teprve napočtvrté rozhodl rozsudkem ze dne 25. října 2004 č. j. 18 Co 434/2004-204 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. května 2004 č. j. 7 C 136/98-182, kterým bylo rozhodnuto tak, že odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem Okresního národního výboru v Chrudimi a Státního notářství v Chrudimi není dána. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006 č. j. 25 Cdo 613/2005-222 oba výše uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení. Důvodem byla vada řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem, že základ nároku není dán, ačkoliv takto lze rozhodnout jen tehdy, je-li nárok uplatněný žalobou alespoň částečně důvodný. V dalším řízení pak Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 28. května 2007 č. j. 7 C 136/98-259, který je napaden touto stížností, rozhodl tak, že žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 500 579,45 Kč. Pokud jde o postup státního notářství v řízení o registraci, uvedl, že šlo o činnost, která vyústila ve vydání rozhodnutí, a proto se veškerá pochybení odrazila v obsahu tohoto rozhodnutí, a nemohlo tak jít o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Uzavřel, že nepřichází do úvahy ani odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, protože tomu brání okolnost, že rozhodnutí o registraci nebylo jako nezákonné zrušeno. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 18 Co 377/2007-287 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů ho změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi za řízení před soudem prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 368 644,15 Kč a za řízení odvolací mu přiznal náhradu nákladů ve výši 45 672,20 Kč. Porušení ústavně garantovaných práv spatřuje stěžovatel jak v rozhodnutí ve věci samé, tak v rozhodnutí ohledně náhrady nákladů řízení. Tvrdí, že postupem soudu prvního stupně i soudu odvolacího došlo v jeho věci k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 36 odst. 3 Listiny spatřuje ve výkladu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve vztahu k postupu a rozhodnutí Státního notářství v Chrudimi. Podle citovaného ustanovení Listiny má každý právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí soudu, jiného orgánu či orgánu veřejné správy, nebo způsobené nesprávným úředním postupem. Výkladem soudu, jak je popsán shora, je podle jeho názoru toto právo zcela eliminováno. I když čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví, že podmínky a podrobnosti ve vztahu k právu na soudní a jinou ochranu stanoví zákon, nelze zákonem zcela vyloučit možnost domoci se náhrady škody. Proto nelze § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. vyložit tak, že nárok na náhradu škody nelze přiznat, nebylo-li nezákonné rozhodnutí zrušeno. Smyslem tohoto ustanovení je především vést účastníky řízení k tomu, aby se snažili dosáhnout nápravy chybného rozhodnutí dostupnými opravnými prostředky v průběhu řízení. Proto v situaci, kdy zákon účastníku řízení, jemuž byla nezákonným rozhodnutím způsobena škoda, žádný opravný prostředek nenabízí, představuje podle jeho názoru odmítnutí nároku na náhradu škody s odkazem na to, že rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení. Považuje totiž náklady státu za právní zastoupení advokátem za neúčelně vynaložené. Zákonem totiž byla zřízena samostatná organizační složka specializovaná na právní zastupování státu ve věcech majetkových, a to zejména v občanském soudním řízení, a proto Ministerstvu financí České republiky nic nebránilo v tom, aby se na tuto organizační složku obrátilo. Kromě toho vedlejšímu účastníkovi nic nebránilo v tom, aby ho v řízení zastupoval vlastní zaměstnanec s právnickým vzděláním. Měl tedy dvě možnosti, jak předejít tomu, aby byl nucen se nechat zastoupit advokátem. Jeho zájmy tak mohly hájit osoby, jejichž platy jsou hrazeny z daní daňových poplatníků. Podle názoru stěžovatele, je-li i on plátcem daní a jsou-li z těchto daní také placeny osoby, které jsou primárně povolány k obraně majetkových zájmů státu v občanském soudním řízení, nelze na něm spravedlivě žádat, aby při neúspěchu ve věci v řízení proti státu musel ještě hradit odměnu za právní zastoupení státu advokátem. Požadavek státu na náhradu odměny za právní zastoupení považuje proto za zcela nemravný. Výklad § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), na základě kterého obecné soudy rozhodly o jeho povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů, řízení považuje za rozporný s čl. 11 odst. 1 Listiny, a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť se jedná o částku převyšující 400 000 Kč, a jde tak o hluboký zásah do práva stěžovatele vlastnit majetek. II. K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Uvedl, že stěžovatel nepatřičně vykládá čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i smysl a účel zákona č. 58/1969 Sb. ve vztahu k posuzovanému případu, neboť zcela pomíjí restituční souvislosti. Podle jeho názoru se snaží dovodit předpoklady odpovědnosti státu za způsobenou škodu tam, kde nemohly nastat. Pokud jde o náklady řízení, odkázal plně na odůvo