Ústavní soud II.ÚS 456/25 – Zločin nedovoleného ozbrojování

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 4. 2023 č. j. 8 T 85/2017-1453, byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v tomto rozsudku.

Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že v přesné nezjištěné době, místě a nezjištěným způsobem si bez příslušného povolení, ohlášení nebo výjimky podle příslušných právních předpisů opatřil a následně bez povolení nebo výjimek přechovával a hromadil ve větším rozsahu v rozsudku vyjmenované zbraně, zbraně hromadně účinné, hlavní součástky těchto zbraní, střelivo, munici a v množství větším než malém výbušniny.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (krajský soud), usnesením ze dne 30. 11. 2023 č. j. 14 To 134/2023-1503 zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Lze doplnit, že krajský soud rozhodoval ve věci stěžovatele již podruhé, neboť svým předchozím usnesením zrušil dřívější rozsudek okresního soudu.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2024 č. j. 7 Tdo 477/2024-1575 (stěžovatel jej zjevným nedopatřením označuje pod č. j. 7 Tdo 477/2022-1575) odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel namítá, že stát mu umožnil, aby specifikované střelivo z armádních přebytků schválené pro civilní trh legálně nabyl. Následně jeho dovolené jednání kriminalizuje a zabavuje mu bez náhrady jeho majetek. Podle jeho názoru soudy učinily skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, zejména se znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními.

Stěžovatel je držitelem zbrojního průkazu, který jej mimo jiné opravňoval k nabytí střeliva. Střelivo získané z armádních přebytků bylo různě označováno, nicméně pro určení, zda se jedná o civilní či vojenské střelivo je rozhodující nikoli balení, ale jeho konstrukce. Ani právní předpisy se nezabývají otázkou použitelnosti střeliva označeného jako civilní či vojenské. Stěžovatel poukazoval na to, že v případě nábojů 7,62 x 39 mm z odborných vyjádření policie vyplynulo, že se jedná o náboje, které s ohledem na menší tvrdost jádra než 250 HB odpovídají dovolenému civilnímu provedení. K témuž závěru dospělo odborné vyjádření policie i u vojenských nábojů ráže 7,62 x 25 TOKAREV a nábojů 7,62 x 54R. Stěžovatel připomíná, že v některých případech se sice jednalo o náboje s jádrem tvrdším než 250 HB. Jednalo se však o náboje poškozené, podřaditelné pod tzv. neaktivní střelivo. Podle názoru stěžovatele šlo o náboje technicky schválené pro civilní použití, jejich obal na tomto závěru nemůže nic změnit.

Stěžovatel namítá, že byl kriminalizován i za držení 1 ks puškové kulové hlavně příslušné k opakování nezjištěné značky a modelu. Poukazuje na to, že nebylo prokázáno, o jaký model či značku se jedná ani kde byla vyrobena. Policie vycházela z toho, že se jedná o pušku Arisaku, což znalec Ing. Kremla vyvrátil. Pokud zbraň nelze jednoznačně kategorizovat, může se jednat o zbraň vyrobenou před rokem 1890, tedy o historickou zbraň, kterou je možné legálně nabývat a držet. Obecné soudy tak měly postupovat podle zásady in dubio pro reo a zbraň považovat za historickou, jejíž držení je dovolené.

Vzhledem k faktu, že uvedené věci lze nabýt do vlastnictví, pak za ně nemůže být obviněný postižen trestněprávně, a to navíc za situace, kdy naprosto totožné náboje 7,62 x 25 mm, 7,62 x 39 mm a 7,62 x 54R jsou prodávány na civilním trhu a stěžovatel je mohl volně nabývat a vlastnit na zbrojní průkaz, jehož byl držitelem. V takovém případě není možné, aby byl trestním soudem uznán vinným z nedovoleného ozbrojování, a v této věci není možné shledávat zákonný trest propadnutí věci.

Především je třeba uvést, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

Stěžovatel argumentaci v ústavní stížnosti pojal jako polemiku se závěry znaleckého zkoumání provedeného znalcem doc. Ing. Aloisem Skoupým, CSc. Skutková zjištění soudů stěžovatel považuje za rozporná se znaleckými posudky, které předložila obhajoba i s odborným vyjádřením policie. Podle něj řada zbraní a střeliva neodpovídá zařazení do jednotlivých tříd A až D podle příslušného právního předpisu. K uvedeným námitkám Ústavní soud považuje za žádoucí připomenout obecná východiska své ustálené judikatury v otázce znaleckého posudku v trestním řízení. Znalecký posudek jako důkazní prostředek má v trestním řízení své nezastupitelné místo a institucionálně se jedná o spolehlivější způsob ustalování skutkových okolností vyžadujících odborné znalosti než odborné vyjádření [nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269)]. Na jedné straně trestní soudy nejsou oprávněny nahrazovat absenci znaleckých závěrů k určité otázce vlastním hodnocením [nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)], na straně druhé jsou však povinny znalecký posudek hodnotit na základě volného hodnocení důkazů stejně jako kterýkoliv jiný důkaz, tedy na základě jejich vnitřního přesvědčení a v souvislostech s jinými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1796/15 ze dne 24. 11. 2015 (U 19/79 SbNU 617)].

Opak by byl z ústavněprávního hlediska nepřípustným přenášením odpovědnosti za výsledek dokazování ze soudu na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381)]. Kritické hodnocení znaleckého posudku se musí týkat jak znaleckých závěrů, tak procesu vzniku znaleckého posudku, použitých podkladů, metod atd. a musí zahrnovat jak věcnou správnost, tak právní korektnost [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221) či nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)], přičemž nesouhlasí-li soud se závěry znaleckého posudku, musí pečlivě své odchýlení se od nich odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45)].

V nynější věci závěry obecných soudů vycházely ze znaleckého posudku doc. Skoupého, který těmto požadavkům vyhovoval. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy znalecké posudky vyhodnotily v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu samostatně i v souvislostech s jinými provedenými důkazy. Nepřebíraly závěry žádného soudního znalce nekriticky, odůvodnily řádně, se kterým z nich se ztotožňují a poměřovaly je i s dalšími skutečnostmi zjištěnými v průběhu řízení. Z tohoto hlediska tak nezatížily svá napadená rozhodnutí žádnou shora uvedenou vadou týkající se znaleckého dokazování, která by byla způsobilá založit jeho protiústavnost.

Okresní soud všechny znalce k jejich závěrům podrobně vyslechl, umožnil jim reagovat na závěry dalších dvou znalců a v odůvodnění rozsudku v návaznosti na vyhodnocení jimi podaných informací rozvedl důvody, pro které při klasifikaci posouzení oprávněnosti držení věcí vycházel primárně z posudku doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc., který své závěry v návaznosti na posudky zbylých dvou znalců v některých případech ve prospěch stěžovatele drobně upravil. Skutková zjištění ohledně zařazení zajištěných zbraní a střeliva (včetně těch položek, které stěžovatel nyní znovu zmiňuje v ústavní stížnosti) do jednotlivých kategorií, zejména do kategorie A (tedy zakázané), mají oporu v provedeném dokazování. Hodnocení důkazů obecnými soudy nevykazuje znaky libovůle. Zásada in dubio pro reo je pravidlo, podle kterého, nelze-li odstranit důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci dalším dokazováním, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však obecné soudy pochybnosti o skutkovém ději neměly.

Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.