II.ÚS 462/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 462/14 ze dne 3. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ 24657344, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 910/2012-210 ze dne 16. 10. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 359/2011-195 ze dne 1. 11. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva zaručená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá, aby jí Městský soud v Praze a Nejvyšší soud nahradily náklady řízení o ústavní stížnosti. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 233/2007 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 22 C 233/2007-164 ze dne 14. 2. 2011, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo zemědělství České republiky byla povinna zaplatit žalobkyni (dále též "stěžovatelka") částku 8 503 452,40 Kč s úrokem z prodlení od 9. 3. 2007 do zaplacení, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se právní předchůdce stěžovatelky domáhal zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen "SZPI"), která dne 23. 9. 2005 vydala a zveřejnila tiskovou zprávu o provedené kontrole na jedné z provozoven řetězce Julius Meinl a. s., v Českých Budějovicích, a ta měla následně vyvolat masivní kampaň vůči právnímu předchůdci stěžovatelky, na základě níž došlo k výraznému poklesu tržeb ve všech provozovaných prodejnách. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení § 1 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), konstatoval, že důkazy provedené soudem prvního stupně podporují jeho stanovisko o závažnosti porušení potravinářského práva právním předchůdcem stěžovatelky a o oprávnění podání informace veřejnosti o prodeji závadných potravin, na čemž nemůže nic změnit ani tiskové prohlášení z 15. 12. 2005, které původní prohlášení tiskové mluvčí popírá, a stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatelka vznik nesprávného úředního postupu neprokázala, resp. SZPI nepostupovala při vydání tiskového prohlášení dne 23. 9. 2005 v zásadě v rozporu s právními předpisy. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury, od níž není důvod se odchylovat, a neodporuje ani hmotnému právu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že přestože si lze v tuzemské rozhodovací praxi jen stěží představit transparentnější případ škody vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu, soudy překvapivě dospěly k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, což je v rozporu s platným právem a porušuje i ústavní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Dle jejího názoru nelze připustit, aby stát nenesl odpovědnost za nesprávný úřední postup SZPI, navozující protiprávní stav, který byl vyvolán publikováním hrubě nepravdivé tiskové zprávy, následně popřené opravnou informací. Stěžovatelka odkazuje na znění dotčené tiskové zprávy a na argumentaci odvolacího soudu, kterou dal žalobě za pravdu v tom, že tisková mluvčí uvedla informace, které neměly oporu v provedené kontrole, a že žádný z odpovědných pracovníků předchůdce stěžovatelky nebyl v souvislosti s tvrzenými praktikami shledán trestně odpovědným. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zveřejnění nepravdivých údajů o výsledcích kontrolní činnosti v dotčené tiskové zprávě nelze považovat za nesprávný úřední postup SZPI, jde dle stěžovatelky o naprostý exces, který nejenže odporuje čl. 36 odst. 3 Listiny, ale i předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. usnesení sp. zn. 25 Cdo 2840/2004. Nejvyšší soud nadto pochybil, pokud se meritorně nezabýval dovoláním stěžovatelky, přestože šlo o věc zásadního právního významu a stěžovatelka v tomto směru vznesla argumentaci, v níž jasně vymezila okruh právních otázek, které měly být řešeny. Stěžovatelka se domnívá, že dovolání mělo být přípustné i ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud sice ve věci vynesl potvrzující rozsudek, z hlediska přípustnosti dovolání však jde o rozsudek měnící, neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků jinak než soud prvního stupně. Nejvyšší soud se tak odmítl zabývat namítaným porušením zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že soud prvního stupně vzal za základ pro své rozhodnutí pouze zjištění vztahující se k období předcházejícímu vydání tiskové zprávy, zatímco odvolací soud vyšel z obsahu tiskové zprávy ze dne 23. 9. 2009, při jejíž interpretaci dospěl k závěru, že je zde konkurence několika příčin, včetně tvrzené nepravdivosti podstatné části jejího obsahu. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1901/98. Stěžovatelka navíc u Nejvyššího soudu uplatnila návrh na přerušení řízení a na postup dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, o němž Nejvyšší soud nerozhodl. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené jí při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem SZPI, když neshledaly naplnění jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to existenci nesprávného úředního postupu SZPI. Stěžovatelka v této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní, dle svého názoru jediný možný, a proto správný náhled na danou problematiku, přičemž se vymezuje zejména ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto s tím, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť vychází z konstantní a nerozporné judikatury a neodporuje ani hmotnému právu. Ústavní soud zásadně