II.ÚS 470/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 470/16 ze dne 12. 4. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Schwarzové, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem Radniční 7a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 33 Cdo 3764/2015-398, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 Co 52/2015-338, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 2 odst. 3, v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jako zprostředkovatel uzavřela se Zdeňkem Hurtem a Terezou Hurtovou (dále jen "žalovaní") jako zájemci dne 8. 10. 2007 smlouvu o poskytování zprostředkovatelských služeb směřující k prodeji nemovitostí ve vlastnictví žalovaných. V článku 4. 6. této smlouvy se žalovaní zavázali, že po dobu jejího trvání sami neprodají či jinak nezcizí předmětné nemovitosti, pro případ porušení tohoto závazku si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 10% z kupní ceny, tj. 225 000 Kč. Žalovaní v rozporu se smlouvou dotčené nemovitosti bez součinnosti či vědomí stěžovatelky sami smluvně převedli na třetí osoby, stěžovatelce tak vzniklo právo na smluvní pokutu ve sjednané výši, jejíhož zaplacení se domáhala v řízení před obecnými soudy. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě vyhověl, k odvolání žalovaných však Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Stěžovatelka má zato, že rozhodnutím odvolacího soudu, stejně tak jako dovolacího soudu, který jí podané dovolání odmítl, bylo porušeno právo na autonomii vůle smluvních stran, právo vlastnit majetek a s tím spojené právo stěžovatelky na legitimní očekávání, a trvá na tom, že jí vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, když žalovaní porušili svou smluvní povinnost. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích považuje stěžovatelka za překvapivé, protože z jednání u odvolacího soudu neseznala, že by se jeho úvahy ubíraly směrem k žalovanou stranou tvrzené neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Stěžovatelka tak u odvolacího jednání neměla žádnou příležitost uplatnit argumenty, kterými by mohla obhájit přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na zvláštní okolnosti daného případu. Stěžovatelka pokládá výsledek soudního řízení za projev extrémní nespravedlnosti, neboť její nárok nebyl uznán důvodným za situace, kdy vyvíjela smluvní činnost ve prospěch žalovaných, poskytla jim navíc bezúročnou půjčku, zatímco žalovaní porušili svou smluvní povinnost. Stěžovatelka uznává, že smluvní pokuta ve výši 225 000 Kč není zcela přiměřená povaze zajišťované smluvní povinnosti, a připouští, že by okolnostem daného případu lépe odpovídalo, pokud by sjednaná smluvní pokuta o tolik nepřevyšovala provizi, která zde představuje škodu v majetkové sféře stěžovatelky. Druhým extrémem je ovšem dle stěžovatelky situace, kdy vedlejší účastníci za své protiprávní jednání nemají být podle rozhodnutí obecných soudů sankcionováni vůbec. Proto stěžovatelka již ve svém dovolání předestřela argumentaci v tom smyslu, že při hledání spravedlivého řešení měly obecné soudy za použití ustanovení § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník") vyložit § 39 tohoto zákona ústavně souladným způsobem a rozhodnout o částečné (a nikoli úplné) neplatnosti ujednání o smluvní pokutě s tím, že by zachovaly jeho částečnou platnost v té výši, v níž by se jim smluvní pokuta jevila ještě jako přiměřená s ohledem na všechny okolnosti daného případu. Podle stěžovatelky neexistuje žádný rozumný důvod, aby nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta vedla bez dalšího k závěru o její neplatnosti, jestliže jde o závazkový vztah mezi dvěma nepodnikateli nebo mezi podnikatelem a nepodnikatelem, zatímco § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") připouští moderaci smluvní pokuty, jde-li o vztah mezi dvěma podnikateli. Tato nerovnost je nyní odstraněna právní úpravou podle nového občanského zákoníku, který zakotvuje možnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka, a to bez ohledu na postavení smluvních stran. Závěrem stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při právním posouzení věci nezohlednily specifické okolnosti daného případu, spočívající ve způsobu, jakým žalovaní vedli svoji procesní obranu v řízení, když tvrdili, že ke smluvní pokutě se nezavázali, když podpisy na smlouvě nejsou jejich pravými podpisy. Tato jejich obrana byla v řízení vyvrácena, což je dle stěžovatelky významné pro posouzení v tom smyslu, zda má být skutečně žalovaným poskytnuta soudy ochrana coby slabší straně s poukazem na dobré mravy. 3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 9 C 306/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2014, č. j. 9 C 306/2008-283, uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně 225 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 Co 52/2015-338, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 225 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo. 5. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy. Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva. 6. Základní otázkou, kterou soudy v projednávané věci řešily, je posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 225 000 Kč z hlediska ustanovení § 39 občanského zákoníku. Stěžovatelka s právním závěrem o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nesouhlasí a vytýká soudům formální způsob interpretace zákona a předmětné smlouvy. 7. K pravidlům interpretace smluv se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008 (N 129/50 SbNU 131). V něm uvedl, že je třeba vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233)]. 8. Tomu odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon