II.ÚS 519/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 519/08 ze dne 25. 9. 2008 N 157/50 SbNU 399 Respektování závazných soudních rozhodnutí jako atribut právního státu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 25. září 2008 sp. zn. II. ÚS 519/08 ve věci ústavní stížnosti R. W. a J. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3545/2007-237, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 16 Co 440/2004 a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 3. 2004 č. j. 4 C 1208/91-194 vydaným ve věci určovací žaloby, kterou se matka stěžovatelek domáhala určení neplatnosti rozhodnutí bývalého okresního národního výboru o přidělení pozemku M. S. a dohody o zřízení jeho práva osobního užívání pozemku, za účasti výše uvedených obecných soudů a vedlejší účasti M. S. I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3545/2007-237, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 16 Co 440/2004 a rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 3. 2004 č. j. 4 C 1208/91-194 bylo porušeno základní právo stěžovatelek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se tato rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelky se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a řádnou ústavní stížností domáhaly zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci určovací žaloby podané jejich matkou a tvrdily, že jejich vydáním byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy. Porušeny měly být též čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a "čl. 7" (sic - pozn. red.) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a konečně porušen měl být i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že jejich matka se na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 1990 sp. zn. 6 C 170/90 stala vlastnicí pozemku parcelní číslo 231/3 v katastrálním území Blučina ("předmětný pozemek"). Byl tak obnoven stav přede dnem 22. 12. 1987, kdy byla matka stěžovatelek nucena předmětný pozemek prodat Československému státu - MNV Blučina. Katastrální úřad odmítl vyznačit vlastnické právo, dokud neobdrží doklad o neexistenci práva osobního užívání pozemku M. S. (vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti). Proto musela matka stěžovatelek podat žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí finančního odboru bývalého ONV Brno-venkov ze dne 9. 1. 1989 č. j. Fin. 5-2/89/OÚP o přidělení předmětného pozemku, jakož i dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 13. 2. 1989 registrované Státním notářstvím Brno-venkov dne 28. 4. 1989 pod č. j. R II 775/89 (tituly osobního užívání pozemku vedlejším účastníkem). Z tohoto řízení vzešla projednávaná ústavní stížnost, neboť obecné soudy žalobě nevyhověly. Během dlouhého řízení se stěžovatelky staly procesními nástupkyněmi zemřelé matky. 3. Dle stěžovatelek považovala matka podání určovací žaloby za formalitu, neboť disponovala pravomocným rozsudkem, který státu nařizoval vyklizení a vydání předmětného pozemku. Vlastnické právo vedlejšího účastníka bylo zapsáno do katastru nemovitostí jen v důsledku řady administrativních aktů, změn právních předpisů, mnohdy neodůvodněných požadavků i nepochopitelné aktivity některých orgánů a díky nezájmu o nároky stěžovatelek. 4. Podle ústavní stížnosti obecné soudy žalobě shodně nevyhověly, ale pokaždé na základě jiného názoru. Soud prvního stupně znova vedl dokazování ohledně neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1987. Přitom absolutní neplatnost smlouvy, jakož i neplatnost na ni navazujících právních úkonů byly konstatovány Okresním soudem Brno-venkov (sp. zn. 6 C 399/91) a Krajským soudem v Brně (sp. zn. 12 Co 360/91). Stěžovatelky důrazně nesouhlasily s názorem, že na požadovaném určovacím výroku nemají naléhavý právní zájem. Již samotný duplicitní zápis takový zájem zakládá a stěžovatelky poukázaly i na další skutečnosti dokládající naléhavost. Stěžovatelky se nemohly ztotožnit ani z názorem Nejvyššího soudu o nutnosti aplikovat předpisy restituční povahy, neboť judikatura, na niž soud poukazuje, se na specifický případ stěžovatelek nevztahuje. 5. Ve stěžovatelkách zůstal pouze rozpačitý pocit z toho, že ani jeden z obecných soudů se nezabýval jejich námitkami v důsledku nechuti řešit právně složitý případ a soudy volily ten nejjednodušší způsob, jak věc ukončit. Stěžovatelky legitimně očekávaly, že soudy bez zbytečných průtahů poskytnou ochranu jejich právům a že bude zapsáno jejich výlučné vlastnické právo. Právní názory obecných soudů se v průběhu vleklého sporu vyvíjely. Soudy zastávaly protikladná stanoviska (tu odkazovaly na judikaturu, tu konstatovaly, že judikaturou nejsou vázány). Závěrem stížnosti stěžovatelky označily rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá a vyslovily naději, že se po sporu, v němž 17 let žádají spravedlivý proces a soudní ochranu, dožijí objektivního soudního rozhodnutí. II. 6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského konstatoval, že Nejvyšší soud již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zaujal právní názor, že výrok rozsudku ukládající vydání věci podle předpisu restituční povahy je postačujícím podkladem např. i pro záznam do katastru nemovitostí. Za věc restituční předseda senátu označil rozsudek sp. zn. 6 C 170/90. Další určovací výrok zde neměl místo a nebyl tedy naléhavý právní zájem na takovém určení práva, a proto ústavní stížnost nepovažuje za opodstatněnou. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Vladimíra Pospíšilová ve svém vyjádření zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud Brno-venkov prostřednictvím předsedkyně JUDr. Patricie Fenykové sdělil, že využívá práva se k ústavní stížnosti nevyjádřit. 7. Svého práva vedlejší účasti využil i M. S. ml., který prostřednictvím právního zástupce sdělil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Skutkové i právní závěry obecných soudů přijaté po důkladném a časově náročném řízení jsou správné. Neúspěch stěžovatelek není důsledkem porušení jejich základních práv a svobod, nýbrž je důsledkem jejich postupu a pochybení jejich právních zástupců, zejména však skutečnosti, že platná právní úprava svědčí vedlejšímu účastníkovi. Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 1990 č. j. 6 C 170/90-21 byl vydán v řízení, v němž M. S. (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) nemohl řádně uplatnit svá práva. Žaloba směřovala vůči státu - MNV v Blučině, který však ve věci nebyl pasivně legitimován, neboť pozemek užíval vedlejší účastník. Obec Blučina zastupoval tehdejší starosta, který nebyl o věci informován a ani ji neprojednal v radě, a sám navrhl, v souladu s dobovým sklonem k předčasným, především politickým závěrům, aby soud žalobě vyhověl, a vzdal se práva odvolání, čímž znemožnil provedení zásadních důkazů - "v podstatě nebyly provedeny důkazy žádné". Ve všech dalších řízeních, jichž se účastnit mohl, byl vedlejší účastník úspěšný. Prvotní rozsudek označoval větší výměru pozemku, než matka stěžovatelek kdy měla. Otec vedlejšího účastníka matce stěžovatelek za předmětný pozemek zaplatil 10 000 Kčs, což právní zástupce matky stěžovatelek nesmyslně označil za úplatek a další důkaz donucení k prodeji. Z hlediska právní jistoty a důvěry občana v rozhodnutí státních orgánů považuje vedlejší účastník za důležitou skutečnost, že na pozemku stojí část řádně zkolaudovaného rodinného domu, který byl na základě řádného stavebního povolení postaven manžely S. (po rozvodu manželství zde bydlí s dítětem paní S.). Jakékoli jiné než odmítavé rozhodnutí Ústavního soudu by proto podle vedlejšího účastníka znamenalo neřešitelné komplikace, další mnohaleté soudní spory a pokračování právní nejistoty obou stran. III. 8. Ústavní soud požádal Okresní soud Brno-venkov o zaslání spisů sp. zn. 6 C 170/90 a sp. zn. 4 C 1208/91, z nichž zjistil tyto skutečnosti: a) Okresní soud Brno-venkov po ústním jednání rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 1990 č. j. 6 C 170/90-21, že Československý stát - MNV v Blučině je povinen matce stěžovatelek vydat a vyklidit část pozemku parcelní č. 231/3 o výměře 648 m2 v katastrálním území Blučina a vyklizenou ji matce stěžovatelek předat do patnácti dní od právní moci rozsudku. Podle vyznačené doložky nabyl rozsudek právní moc dne 14. 12. 1990. Rozsudek konstatuje, že předmětný pozemek byl přidělen do osobního užívání vedlejšímu účastníkovi, což soud zjistil ze svědecké výpovědi otce vedlejšího účastníka,