II.ÚS 658/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 658/18 ze dne 22. 5. 2018 N 102/89 SbNU 509 Priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 22. května 2018 sp. zn. II. ÚS 658/18 ve věci ústavní stížnosti Olgy Dvořákové, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Malým, advokátem, se sídlem Palackého 3048/124, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016 č. j. 242 C 74/2014-172, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2017 č. j. 18 Co 1/2017-204 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 č. j. 26 Cdo 4855/2017-217, vydaným v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Jiřího Kostova, zastoupeného JUDr. Lenkou Řehulovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Jakubská 121/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Výrokovými částmi II, III, IV a V rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016 č. j. 242 C 74/2014-172, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2017 č. j. 18 Co 1/2017-204 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 č. j. 26 Cdo 4855/2017-217 bylo porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. V části, kterou je napadána výroková část I rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016 č. j. 242 C 74/2014-172, se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti A. 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její lidská svoboda ve smyslu čl. 1 Listiny. 2. Z vyžádaného spisového materiálu Městského soudu v Brně sp. zn. 242 C 74/2014 Ústavní soud zejména zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem městský soud rozhodl, že řízení se podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. částečně zastavuje v rozsahu jistiny ve výši 45 626,25 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky (výrok I) a výrokem II stěžovatelce jako žalované uložil povinnost zaplatit žalobci (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) částku 98 081,75 Kč s úrokem z prodlení. Výroky III až V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud vyšel z toho, že žalobce je spoluvlastníkem v rozsudku specifikované nemovitosti - rodinného domu a pozemku a dne 9. 5. 1996 byla uzavřena nájemní smlouva podle § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") mezi právní předchůdkyní žalobce Ing. Jarmilou Kostovovou jako pronajímatelkou (pronajímatelka byla zároveň matkou stěžovatelky i vedlejšího účastníka - žalobce) a stěžovatelkou jako nájemcem. Předmětem nájmu byl byt v prvním podlaží zmíněného rodinného domu s tím, že úhrada za nájem bytu byla sjednána částkou 800 Kč měsíčně a tato částka měla zahrnovat úhradu za daň z nemovitosti, úhradu za spotřebu vody, náklady za odvoz domovního odpadu, náklady na kominické práce a zálohy spojené s údržbou rodinného domu, přičemž předmětná smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s účinností od 1. 1. 1995. Vlastnické právo k této nemovitosti ve výši ideálního podílu tří čtvrtin pak žalobce nabyl na základě darovací smlouvy od Ing. Jarmily Kostovové, přičemž zbývající část spoluvlastnického podílu ve výši jedné čtvrtiny nabyla jako druhý obdarovaný Mgr. Irena Fanfrdlová (dcera stěžovatelky). 3. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení se městský soud na základě těchto zjištění nejprve zabýval otázkou platnosti uvedené nájemní smlouvy ze dne 9. 5. 1996. Vyšel z toho, že ujednání o výši nájemného (či způsob jeho výpočtu) a úhrad spojených s užíváním bytu představuje podstatnou náležitost nájemní smlouvy, a dospěl k závěru, že ujednání o výši nájemného je třeba v rámci předmětné smlouvy považovat za neplatné pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., neboť souhrnná částka ve výši 800 Kč měsíčně má zahrnovat jak vlastní nájem, tak i částku odpovídající úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, aniž by ovšem bylo možné rozlišit, jaká částka připadá na úhradu těchto dvou samostatných náležitostí smlouvy jednotlivě, takže tato neurčitost vede k absolutní neplatnosti celé nájemní smlouvy. Jestliže je ovšem předmětná nájemní smlouva absolutně neplatná, pak stěžovatelka jako žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť podle městského soudu nevyšla najevo žádná jiná právní skutečnost, na jejímž základě by jej stěžovatelka mohla obývat. Plnění z neplatného právního úkonu je přitom třeba považovat za bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá částkám vynakládaným jinak na obvyklé nájemné. Podle znaleckého posudku přitom činila výše obvyklého nájemného za předmětný byt částku 7 855 Kč měsíčně, tedy za rozhodné období se jednalo o částku v celkové výši 180 665 Kč. Při promítnutí částečné úhrady provedené stěžovatelkou ve výši 37 417 Kč byla proto žalobci přiznána požadovaná částka ve výši 98 081,75 Kč. 4. K odvolání stěžovatelky, brojícímu proti výrokovým částem II-V napadeného rozsudku městského soudu, Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v tom, že předmětná nájemní smlouva je neplatná pro neurčitost výše nájemného, neboť obsahuje ujednání o nájemném (označeném jako "úhrada za pronájem bytu") určeném souhrnnou částkou zahrnující podle znění smlouvy platby různého druhu (úhrada za daň z nemovitosti, za odběr vody, za odvoz domovního odpadu, za kominické práce, zálohy na opravy spojené s údržbou rodinného domu), a nelze tak ani podle krajského soudu zjistit, jaká částka je plněním za užívání bytu, případně zda byla taková částka vůbec smluvena, což vede k neplatnosti celé smlouvy. V řízení rovněž nevyšla najevo vůle smluvních stran směřující ke vzniku jiného smluvního typu (eventuálně smlouvy inominátní); ostatně v posuzované smlouvě se výslovně hovoří o nájmu. 5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Z dikce ustanovení § 686 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. totiž podle Nejvyššího soudu vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o nájmu bytu jsou - mimo jiné - též ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo o jejich výši. Nájemní smlouva pak musí obsahovat zvlášť stanovení nájemného a zvlášť stanovení úhrady za služby, přičemž tento závěr je v judikatuře dovolacího soudu plně ustálen. Proto je správný závěr krajského soudu, že předmětná nájemní smlouva je absolutně neplatná. B. 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že se obecné soudy dopustily při posuzování její věci ústavněprávního deficitu, protože nezohlednily prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213), v němž Ústavní soud řešil obdobnou věc]. Stěžovatelka sice uznává, že nájemní smlouva uzavřená mezi ní a její matkou není a nebyla dokonalá, nicméně strany této smlouvy se jí řídily 20 let. Soudy se tak dopustily přepjatého formalismu, neboť dovodily, že tato smlouva je absolutně neplatná a že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ústavní soud přitom ustáleně dává přednost prioritě individuální autonomie vůle člověka před zbytečnou ingerencí ze strany státu do soukromoprávních vztahů. Soudy ovšem na toto východisko ve věci stěžovatelky rezignovaly a přistoupily k právnímu hodnocení věci čistě formálním způsobem. II. Vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zopakoval svá východiska o podstatných náležitostech nájemní smlouvy a z toho plynoucí závěr o absolutní neplatnosti, pokud tyto náležitosti nejsou dodrženy. Nadto dodal, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2447/13 na věc stěžovatelky nedopadá, neboť v tehdy posuzované věci bylo podle Nejvyššího soudu splnění náležitostí nájemní smlouvy odvozeno z předchozí písemné nájemní smlouvy, jež požadované náležitosti splňovala. O takovou situaci ale v nyní posuzované věci nejde. 8. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil; městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal