II.ÚS 671/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 671/15 ze dne 28. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Janem Bouckým, advokátem, se sídlem V Tůních 1636/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1487/2014-31 ze dne 10. 12. 2014, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 103/2014-655 ze dne 5. 6. 2014, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 1 T 190/2010-596 ze dne 27. 8. 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 1 T 190/2010 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byl stěžovatel uznán vinným v bodě I./1 pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), v bodě I./2 trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. z., v bodech I./3 a I./4 pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a v bodě I./6 přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále byl uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (viz body II./1-3). Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl stěžovatel podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. z., jehož se měl dopustit na poškozené Pavle K. (jedná se o pseudonym) počátkem roku 2006. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině v bodě I., ve výroku o trestu a ve výroku, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby a při nezměněném výroku o vině v bodě II. a výroku o náhradě škody podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. z. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. z., pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně a dále za přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 2 T 165/2011-813 ze dne 20. 2. 2013, stěžovatele podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 2 T 165/2011-813 ze dne 20. 2. 2013. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř., které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť v odvolacím řízení rozhodoval v rozporu s rozvrhem práce jiný předseda senátu. Dále tvrdí, že přestože měl zájem účastnit se veřejného zasedání o odvolání dne 5. 6. 2014, bylo mu v tom zabráněno. Namítá také, že v rámci hlavního líčení byla zjevně nezákonným způsobem v rozporu s § 209 odst. 1 tr. ř. vyslechnuta klíčová svědkyně - poškozená Pavla K. Vypovídala telefonicky z jiné místnosti a obhájce stěžovatele tak nemohl sledovat její bezprostřední reakce, což mělo bezpochyby vliv na způsoby možné obhajoby. Dle stěžovatele byli nezákonně vyslýcháni i svědci A. B. a V. B., když tito při hlavním líčení dne 9. 12. 2010 údajně poškozené radili, jak má vypovídat. Za nezákonný považuje i výslech znalce MUDr. Ilji Žukova, který se vyjadřoval k věrohodnosti výpovědi poškozené, přičemž pouze odkázal na vypracovaný znalecký posudek. Za zcela flagrantní porušení práva na spravedlivý proces považuje to, že mu soudy nepovolily provedení důkazů, které měly osvětlit věrohodnost výpovědi poškozené, přičemž ani nebylo rozhodnuto o jejich zamítnutí. Právo na obhajobu a spravedlivý proces mělo být porušeno také tím, že mu soud prvního stupně neposkytl právo posledního slova. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá nesprávné a nezákonné provedení dokazování výslechem poškozené, svědků A. B. a V. B. a znalce MUDr. Žukova. V této souvislosti je nutné poukázat na to, že soud prvního stupně rozhodoval napadeným rozsudkem již podruhé, když jeho první odsuzující rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 499/2012-509 ze dne 25. 1. 2013 v odsuzující části z procesních důvodů zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť v předcházejícím řízení nebyly dodrženy všechny požadavky trestního řádu kladené na výslechy svědků. Jak však uvedl odvolací soud v napadeném rozsudku, soud prvního stupně se s požadavky kasačního rozhodnutí ve všech ohledech vypořádal a řádně vyslechl poškozenou tak, aby byly splněny podmínky ustanovení § 209 odst. 1 tr. ř. Z ústavního hlediska je rozhodující, že z rozsudku soudu prvního stupně jsou dostatečně zřejmé důvody, pro které soud provedl výslech poškozené bez přítomnosti stěžovatele postupem dle § 209 odst. 1 tr. ř., že byla učiněna všechna vhodná opatření, aby výpověď poškozené nebyla ničím ovlivněna, a že stěžovateli bylo umožněno, aby se k