II.ÚS 736/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 736/12 ze dne 2. 10. 2013 N 171/71 SbNU 35 K povinnosti obecného soudu posoudit účelnost nákladů řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka - ze dne 2. října 2013 sp. zn. II. ÚS 736/12 ve věci ústavní stížnosti Michala Bystroně, zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011 č. j. 8 Co 410/2011-302, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení jím specifikované částky za provedené stavební úpravy v bytě, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Ivany Kukulové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Žouželkou, advokátem, se sídlem v Chomutově. I. Výrokové části II a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011 č. j. 8 Co 410/2011-302 se ruší. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí s tím, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"). Konkrétně jmenuje právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jehož porušení spatřuje v nedodržení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení a absenci řádného odůvodnění, a dále právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dotčené svévolnou interpretací institutu bezdůvodného obohacení. Napadené rozhodnutí vzešlo ze sporu, v němž stěžovatel žaloval vedlejší účastnici o zaplacení částky 30 888 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel a vedlejší účastnice mezi sebou sjednali provedení blíže vymezených stavebních úprav v bytě vedlejší účastnice a dohodli cenu díla. Po celkovém provedení díla a započtení víceprací vyúčtoval stěžovatel částku, kterou vedlejší účastnice odmítla zaplatit. Namítala nekvalitní provedení prací a neprovedení některých účtovaných víceprací. Od smlouvy odstoupila a předložila vlastní propočet částky, která podle ní zbývala doplatit nad rámec již uhrazené zálohy. Stěžovatel uznal pouze část odpočtu za nedostatky díla a se zbytkem nároku se obrátil na soud. Okresní soud v Ostravě rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 31. 1. 2008 č. j. 29 C 72/2006-121; žalobě co do částky 2 717 Kč a části příslušenství vyhověl, ve zbytku ji zamítl. Krajský soud v Ostravě následně tento rozsudek k odvolání stěžovatele v zamítavé části zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. To vyústilo v rozsudek ze dne 2. 6. 2011 č. j. 29 C 72/2006-280. Podle něj měla zaplatit vedlejší účastnice stěžovateli částku 28 171 Kč s příslušenstvím, tedy žalovanou sumu poníženou o částku pravomocně vyřešenou předchozím rozsudkem. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla platně uzavřena smlouva o opravě a úpravě věci za ústně dohodnutou cenu. Nebylo sporné, že dílo vykazovalo vady, které také vedlejší účastnice stěžovateli vytkla. Ten odstranit vady odmítl, proto vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila a závady nechala odstranit jiným podnikatelem. Dle okresního soudu přesto vedlejší účastnici vznikl neoprávněný majetkový prospěch, neboť její byt byl stěžovatelem provedenou rekonstrukcí zhodnocen. Soud proto uložil znalkyni stanovit rozdíl mezi hodnotou bytu před adaptací a po ní, což je právě ono bezdůvodné obohacení, kterého se vedlejší účastnici dostalo. Znalkyní stanovený rozdíl věcných hodnot bytu před a po rekonstrukci byl vyšší než součet částek, které vedlejší účastnice stěžovateli poskytla, a částky žalované. Žalobě proto vyhověl. O odvolání vedlejší účastnice rozhodl krajský soud rozsudkem nyní napadeným, a to tak, že prvoinstanční rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Pro svou potřebu přejal skutková zjištění učiněná v prvním stupni, neboť je považoval za správná a odpovídající provedenému dokazování. Pokud jde o právní hodnocení, okresní soud podle něj správně dovodil uzavření ústní smlouvy o opravě a úpravě věci, kterou stěžovatel neplnil řádně, a vedlejší účastnice od ní proto po právu odstoupila. Taktéž správně dovodil povinnost stran vrátit si vzájemná plnění, respektive v daném případě poskytnout si peněžitou náhradu. Pochybil ovšem při stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného na úkor stěžovatele provedením stavebních prací. Krajský soud odkázal na judikaturu, podle níž pro výši bezdůvodného obohacení, k němuž došlo investicemi do cizí nemovitosti, je rozhodující rozdíl mezi cenou nemovitosti před provedením investic a po něm, vyčíslitelný ke dni vzniku bezdůvodného obohacení. Pohledávkou z bezdůvodného obohacení je přitom zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté, nikoliv hodnota vynaložených prostředků. Pro posuzovanou věc je tedy určující rozdíl mezi tržní cenou bytu před rekonstrukcí a po ní. Tento rozdíl, zjištěný z posudku v řízení ustanovené znalkyně, je nižší než úhrn částek, které vedlejší účastnice stěžovateli zaplatila. Další peníze proto dle závěru krajského soudu nežaloval stěžovatel po právu. Stěžovatel s tím nesouhlasí. Krajský soud podle jeho názoru vyložil a aplikoval závěry vyhotoveného znaleckého posudku ohledně zjištěné ceny rekonstruovaného bytu chybně, a proto stanovil špatně i výši bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice. Zaměnil totiž (bez bližšího zdůvodnění) pojmy věcná hodnota nemovitostí a tržní hodnota nemovitostí. Tržní cena je cenou, která byla dosažena při prodeji stejného nebo podobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Jde o cenu zjištěnou porovnáním cen stejných nebo obdobných nemovitostí v místě a čase, přičemž tato cena není v zásadě závislá na hodnotě nemovitosti, ale na aktuální nabídce a poptávce, situaci na trhu. Tržní cena nemovitosti není nijak ovlivněna množstvím prostředků vynaložených na její pořízení či zhodnocení. Naproti tomu věcná hodnota nemovitosti je určena podle pravidel stanovených příslušným cenovým předpisem a nepromítá se do ní žádné ovlivnění tržním prostředím. Pro určení výše bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice je třeba použít hodnotové ocenění, nikoliv tržní, které se používá pouze pro případy záměru zcizení nemovitostí. Výše tedy musí být určena jako rozdíl věcných hodnot nemovitosti před rekonstrukcí a po ní, tedy jako hodnota, kterou by vedlejší účastnice musela vynaložit na uvedení bytu do takového stavu, do jakého jej svým nákladem uvedl stěžovatel. Tato hodnota nemůže být závislá na tržním prostředí; směnná hodnota nemovitosti v Ostravě bude nepochybně odlišná od směnné hodnoty nemovitosti nacházející se v Praze, přitom ale jejich věcná hodnota musí být stejná, neboť je určena zákonem stanoveným postupem prostým tržních vlivů. Krajský soud dle stěžovatele dále své závěry zcela nedostatečně odůvodnil. Taktéž nedodržel zásadu dvojinstančnosti řízení, když pojem tržní ceny použil až v odvolacím řízení při změně prvostupňového rozhodnutí, aniž by jej užil již v předchozím kasačním rozhodnutí. Chtěl-li aplikovat úvahu o tržní ceně, měl i napodruhé rozsudek zrušit, aby stěžovatel mohl na takový názor reagovat. Krajský soud v Ostravě v rámci vyjádření k obsahu návrhu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že k porušení žádného ze stěžovatelových práv podle něj nedošlo. Vedlejší účastnice považuje postup i rozhodnutí krajského soudu za správné. Již v prvém zrušovacím rozhodnutí upozornil soud prvního stupně na relevantní judikaturu stran rozsahu bezdůvodného obohacení. Okresní soud se však v následném rozsudku závazným pokynem neřídil a výši bezdůvodného obohacení odvíjel opět od nákladového způsobu výpočtu ceny bytu před a po adaptaci určené znaleckým posudkem. Tu navíc znalec neurčil správně, neboť opomněl zohlednit koeficient prodejnosti (v případě Ostravy I. činil 0,663); i touto metodou zjištěný rozdíl cen měl tedy vést k zamítnutí žaloby. Krajský soud však pochybení soudu prvního stupně napravil. Jeho rozhodnutí pak nemohlo být překvapivé, neboť na konkrétní publikovanou judikaturu, jejíž závěry mají být ve věci použity, v kasačním usnesení upozornil. Stěžovatel na vyjádření reagoval sdělením, že na své původní argumentaci v plném rozsahu setrvává. V intencích § 72 odst. 3 a 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném v době podání návrhu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se Ústavní soud nejprve zabýval předpoklady věcného přezkumu návrhu, konkrétně jeho přípustností. Stěžovatel v návrhu uvedl, že krajský soud jej v napadeném rozsudku poučil o možnosti napadnout jej dovoláním. Ačkoliv sám toto poučení považuje za nesprávné, dovolání v souladu s tímto poučení z opatrnosti podal. Z téhož důvodu podal současně i ústavní stížnost. Ačkoliv