II.ÚS 754/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 754/11 ze dne 20. 9. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3053/2010-343 ze dne 21. prosince 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 307/2009-290 ze dne 26. ledna 2010 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 14 C 225/2008-254 ze dne 16. března 2009 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Městského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 14 C 225/2008, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 17 C 327/95-18 ze dne 16. 10. 1996 bylo vedlejšímu účastníkovi, žalované obchodní společnosti A&CE Audit, s. r. o. (tehdy užívající obchodní firmu AUDIT AND CONSULTING EXPERTS Společnost auditorů, poradců a znalců, spol. s r. o.), uloženo, aby stěžovateli zaplatila na odškodnění pracovního úrazu ze dne 9. 6. 1993 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 8. 7. 1994 do 31. 10. 1996 ve výši 419 298 Kč a aby mu z tohoto důvodu platila od 1. 11. 1996 rentu ve výši 14 415 Kč měsíčně. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobcův průměrný výdělek před vznikem škody činil 19 430 Kč čistého měsíčně a že žalobce pobíral plný invalidní důchod přiznaný pro následky úrazu, a to v době od 8. července do 30. listopadu 1994 ve výši 3 438 Kč měsíčně, v době od 1. prosince 1994 do 30. června 1995 ve výši 4 030 Kč měsíčně, v době od 1. července do 31. října 1995 ve výši 4 471 Kč měsíčně a od 1. dubna 1996 ve výši 5 015 Kč měsíčně. Podle potvrzení ve spise nabyl tento rozsudek právní moci dnem 12. 12. 1996. Stěžovatel se následně žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 29. 4. 1999 domáhal, aby uvedený rozsudek byl změněn tak, že žalovaná je povinna mu doplatit na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1. 4. 1997 do 31. 3. 1999 částku 181 516 Kč, dále že je mu povinna zaplatit úroky z prodlení z částky 181 516 Kč a počínaje dnem 1. 4. 1999 "peněžitý důchod ve výši 26 609 Kč měsíčně". Žalobu stěžovatel odůvodnil zejména tím, že jeho průměrný hrubý měsíční výdělek před vznikem škody činil 30 102 Kč a že jeho plný invalidní důchod činil v "započitatelné výši" (tj. po odečtu částky 220 Kč ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 183/1994 Sb.) za dobu od dubna do července 1997 částku 5 181 Kč měsíčně, od srpna 1997 do července 1998 částku 5 729 Kč měsíčně a od srpna 1998 činí 6 202 Kč měsíčně. S ohledem na promlčení nároku se stěžovatel této náhrady dle svých slov domáhá "za dva roky nazpět od dubna 1997". Stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně žalobu několikrát pozměnil. Městský soud v Brně poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 20. 2. 2006 připustil změnu žaloby a doplnění žaloby obsažené v podání doručeném soudu dne 10. 2. 2006, usnesením č. j. 14 C 75/99-118 ze dne 20. 2. 2006 řízení zastavil a rozhodl, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se vůči žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dovodil totiž, že předmětem tohoto řízení je naprosto totožná věc, která se týká stejného okruhu účastníků i věcí, kterou žalobce požaduje po žalovaném, a že tedy jde o "stejný nárok, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto". Uzavřel, že překážka věci pravomocně rozhodnuté brání, aby o žalobcových požadavcích bylo znovu jednáno. K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka (odvolání vedlejšího účastníka směřovalo jen proti výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Brně usnesením č. j. 15 Co 266/2006-140 ze dne 18. 12. 2006 usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení řízení a zrušil ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že bylo-li v pravomocně rozhodnuté věci, v níž se poškozený zaměstnanec domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) po zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu podle ustanovení § 190 zákoníku práce, stanoveno, jakého průměrného výdělku by byl prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj byl vykonal, kdyby k nemoci z povolání nebylo došlo, brání ustanovení § 159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") tomu, aby zaměstnancův průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) zjištěn jinak. V této souvislosti odvolací soud poznamenal, že žalobce v projednávané věci "směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí". Podotkl, že vznikla-li následkem pracovního úrazu škoda, jsou nároky za ztížení společenského uplatnění, na bolestné, na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti samostatné, lze je uplatnit postupně, přičemž rozhodnutí o některém z nich netvoří překážku věci rozhodnuté pro případné řízení o dalším (jiném) z těchto nároků. V případě, že některý z těchto nároků byl u soudu uplatněn a že o něm bylo rozhodnuto, nelze ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. o takovém nároku znovu rozhodovat, ledaže by došlo ke změně poměrů podle ustanovení § 202 odst. l zákoníku práce. Protože se žalobce změny poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. l zákoníku práce nedovolává a protože o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku již bylo pravomocně rozhodnuto, brání projednání věci v tomto řízení překážka věci pravomocně rozhodnuté. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3014/2007-188 ze dne 19. 8. 2008 usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že zatímco v předchozím řízení žalobce požadoval náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity do výše průměrného výdělku 19 430 Kč měsíčně a u jednoho ze svých zaměstnavatelů (a v tomto rozsahu také bylo o jeho nároku rozhodnuto), v tomto řízení požaduje náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity také u svých dalších zaměstnavatelů do výše průměrného výdělku, který vyčíslil částkou 66 488 Kč, a že tedy skutkové vymezení nároku uplatněného v obou řízeních je různé. Podkladem nároku uplatněného v tomto řízení jsou dle dovolacího soudu jiné skutkové okolnosti a žalobce nepožaduje jen nové (odlišné) právní posouzení stejných skutečností. Překážka věci pravomocně rozhodnuté proto působí v tomto řízení jen v takovém rozsahu, v jakém bylo o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity rozhodnuto v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1996. Dovolací soud současně připomenul soudům, aby v novém řízení neopomněly přihlédnout, resp. vypořádat se také s právním názorem, který již byl ve vztahu k právním otázkám, významným v projednávané věci, vysloven v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 ze dne 21. 4. 1993 (uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995) a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 11/98 ze dne 17. 11. 1998 (uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999) a který se týkal otázky, zda činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva může fyzická osoba vykonávat v pracovním poměru. Městský soud v Brně následně v záhlaví označeným rozsudkem č. j. 14 C 225/2008-254 ze dne 16. 3. 2009 zastavil řízení o zaplacení částky 181 516 Kč a částky 526 524 Kč s úroky z prodlení, které specifikoval, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 455 469 Kč s úrokem z prodlení, který specifikoval, a o placení renty ve výši 90 016,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 2. 2006 a rozhodl, že stěžovatel je povinen hradit žalované a vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu, odvolací soud zvážil Nejvyšším soudem předestřenou judikaturní otázku tak, že pracovní smlouva, z níž stěžovatel vyvozuje svůj pracovněprávní vztah k žalované, je absolutně neplatná, a proto se v posuzovaném případě "nemohlo jednat u žalobce o pracovní úraz, protože nebyl v pracovněprávním vztahu k žalované, neboť byl současně jejím statutárním orgánem". K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně výše citovaným rozsudkem ze dne 26. 1. 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o zastavení řízení a o zamítnutí žaloby a změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že se žalovanému a vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Uved