II.ÚS 785/20

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 3. 2020, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi, který je statutárním městem, domáhal - po změně žaloby ze dne 1. 8. 2007 - zaplacení částky 650 000 Kč jako bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitosti ve vlastnictví vedlejšího účastníka, a to formou vybudování nebytového prostoru v průchodu domu v Ústí nad Labem v roce 1994. Vedlejší účastník se žalobě bránil kromě jiného námitkou promlčení uplatněného nároku a zpochybňoval aktivní věcnou legitimaci stěžovatele k uplatnění nároku.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 12. 2015 č. j. 11 C 161/2001-592 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 650 000 Kč (výrok I.) a na nákladech řízení částku 254 650,55 Kč (výrok II.). Vedlejší účastník byl také zavázán povinností nahradit státu náklady řízení v částce 487 Kč (výrok III.). K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 č. j. 12 Co 553/2016-643 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatele zavázal, aby vedlejšímu účastníkovi nahradil náklady řízení ve výši 226 125 Kč (výrok II.) a státu zaplatil částku 487 Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-682, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697, odmítnuto (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 200 Kč (výrok II.).

Ústavní soud nálezem ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 zrušil výrok II. usnesení Nejvyššího soudu a výrok II. rozsudku krajského soudu, neboť jimi nebyla respektována ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, pak není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na advokáta jako soukromý subjekt, a pokud tak přesto učiní, takto vzniklé náklady nelze uznat jako účelně vynaložené dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu [např. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), z nedávné doby pak např. nález ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 (N 75/85 SbNU 317)]. Stejným způsobem je třeba posuzovat zastoupení advokátem i v případě některých dalších subjektů veřejného práva, jako jsou statutární města [např. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365)] nebo vyšší územní samosprávné celky, ale také třeba Česká televize nebo Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, a to i v případech takových sporů, které jejich zaměstnanci v rámci své agendy standardně neřeší [nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].

Uvedené ovšem neplatí bezvýjimečně. Zastupování státu (či jiného výše uvedeného subjektu) advokátem lze shledat adekvátním, jestliže je předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně je velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, apod. Otázkou, zda jde v určité věci o takovýto případ, musí obecné soudy vždy posuzovat s ohledem na její konkrétní okolnosti a svůj závěr musí řádně odůvodnit. Právě této povinnosti přitom v dané věci Nejvyšší soud a krajský soud nedostály. Otázkou potřebnosti a účelnosti takto vynaložených prostředků se vůbec nezabývaly.

O náhradě nákladů řízení tak znovu rozhodoval krajský soud, který usnesením ze dne 31. 1. 2020 č. j. 12 Co 553/2016-723 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 25 100 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 32 500 Kč (výrok II.). Pro účely posouzení nároku vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení rozdělil řízení před okresním soudem na dvě části, a to před a po změně žaloby, která byla připuštěna dne 1. 8. 2007. Původně se stěžovatel žalobou ze dne 10. 7. 2001 domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem vestavby v průchodu obytného domu ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Na základě smlouvy s ním a na základě stavebního povolení totiž stěžovatel provedl jako investor a stavebník v jedné osobě předmětnou vestavbu, čímž měl podle svého tvrzení originálním způsobem nabýt vlastnictví k takto nově vytvořenému nebytovému prostoru. Teprve po změně žaloby se domáhal zaplacení částky 650 000 Kč představující bezdůvodné obohacení investicemi na vybudování nebytového prostoru v domě ve vlastnictví vedlejšího účastníka, o které pak bylo později pravomocně rozhodnuto.

Podle krajského soudu šlo před změnou žaloby o otázku způsobu vzniku vlastnictví nově vytvořeného nebytového prostoru, tedy o problematiku, která není právně jednoduchou, nýbrž specializovanou, a která v tehdejší době nebyla soudní praxí jednotně řešena a zaměstnanci vedlejšího účastníka se jí nezabývali. Pokud proto vedlejší účastník v tomto období požádal o kvalifikovanou právní pomoc advokátku, je namístě, aby její odměna ve výši 25 100 Kč za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, odvolání ze dne 2. 11. 2006 proti usnesení okresního soudu) byla považována za náklady účelně vynaložené při bránění jeho práva. V další fázi sporu již mělo jít "jen" o spor o výši zhodnocení majetku vedlejšího účastníka investicemi stěžovatele, který je z hlediska právního posouzení sporem nikoli složitým. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, u nich lze za náklady potřebné k účelnému bránění práva považovat toliko vedlejším účastníkem zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 32 500 Kč.

Stěžovatel má za to, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1447/18 a že neodůvodnil potřebnost a účelnost nákladů právního zastoupení, když ve věci šlo o relativně standardní, byť dlouho trvající, občanskoprávní spor. Vedlejší účastník pověřil zastupováním advokátku, kterou vyslal na 16 soudních jednání, na nichž se fakticky nic nestalo. V rámci řízení se omezil pouze na odmítání nároků stěžovatele a největším počinem jeho procesní obrany bylo vznesení námitky promlčení. I kdyby však bylo zastoupení vedlejšího účastníka shledáno důvodným, stejně mu neměly být náklady řízení přiznány. Obecné soudy měly vyjádřit pochopení, že za situace, kdy stěžovatel přišel o své celoživotní investice a byl vedlejším účastníkem žalován v dalších třech věcech, je nemorální ještě takto vedlejšího účastníka v podstatě odměnit za nezákonný postup a jednání.

Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud dostál požadavkům, jež pro rozhodování o náhradě nákladů řízení, v němž je jeden z účastníků řízení statutárním městem, vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz body 4 a 5 tohoto usnesení), a v tomto ohledu respektoval závazný právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1447/18. Tato rozhodovací praxe nevylučuje účelnost zastoupení statutárního města advokátem v řízení před obecnými soudy paušálně. Krajský soud v napadeném usnesení vysvětlil, z jakého důvodu shledal zastoupení vedlejšího účastníka advokátkou při některých jeho úkonech učiněných v řízení před okresním soudem účelným podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a přiznal za ně náhradu nákladů řízení. V tomto ohledu poukázal na složitost právní problematiky, která byla předmětem řízení před změnou žaloby. Stěžovatel věcně nijak nerozporuje ani toto posouzení, ani rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. Napadené usnesení bylo řádně odůvodněno a nelze v něm spatřovat žádné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.