II.ÚS 859/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 859/11 ze dne 1. 12. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. Š., právně zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 6 Tdo 1398/2010-49 ze dne 30. listopadu 2010, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 71/2010 ze dne 30. března 2010 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 16 T 43/2008-606 ze dne 8. prosince 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaných v záhlaví pro tvrzené porušení zejména jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), přičemž navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 shledán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm c) tr. zákona (bod 1 výroku o vině) a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona (bod 2 výroku o vině). Za tyto trestné činy byl podle § 235 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl roku. Podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a současně byl nad stěžovatelem vysloven dohled. Na základě ustanovení § 226 písm. c) tr. řádu byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin pomluvy podle ustanovení § 206 odst. 1 tr. zákona a trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona. Odvoláním stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, přičemž prvoinstančnímu rozhodnutí vytýkal zejména nezákonnost, věcnou nesprávnost a vady řízení. Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. Dovoláním k Nejvyššímu soudu napadl stěžovatel rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně z důvodu, že v řízení byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§ 265b odst. 1 písm. d), proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné (§ 265b odst. 1 písm. e), dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§ 265b odst. 1 písm. g), a konečně z důvodu, že v řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud usnesením napadeným rovněž ústavní stížností odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. V obsáhle formulované ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva dle čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 12. čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1, odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít zejména tím, že nebyly splněny podmínky pro čtení výpovědi poškozené u hlavního líčení ve smyslu § 211 tr. řádu. Poškozená byla vyslechnuta dne 8. srpna 2006 na základě § 158a tr. řádu, tedy ještě před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, který tak neměl sám (či prostřednictvím svého obhájce) v průběhu celého trestního řízení možnost poškozenou vyslechnout, což je o to závažnější za situace, kdy její výpověď představuje fakticky jediný přímý důkaz svědčící o jeho vině a jedná se tedy o důkaz klíčový. Poškozená tedy nebyla nikdy vyslechnuta před soudem. Odvolací soud námitky obviněného ohledně nemožnosti účastnit se výslechu poškozené a ohledně nesplnění podmínek ustanovení § 211 tr. řádu posoudil jako nedůvodné, neboť podle formalistického názoru odvolacího soudu byly splněny podmínky pro uskutečnění výslechu v režimu § 158 tr. řádu, neboť "neopakovatelnost (soud měl patrně na mysli neodkladnost) úkonu byla dána tím, že se svědkyně dlouhodobě zdržuje ve Velké Británii." Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že se poškozená v průběhu trestního řízení opakovaně nacházela na území České republiky. Nejvyšší soud se k námitce ohledně porušení podmínek § 211 tr. řádu vůbec nevyjádřil. K dalšímu porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že orgány činné v trestním řízení porušily zákonná ustanovení trestního řádu vztahující se k provádění domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Dne 18. dubna 2007 byl Obvodním soudem pro Prahu 6, pod sp. zn. 37 Nt 1209/2007 vydán příkaz k domovní prohlídce dle § 83 tr. řádu, a to bytu č. 10, v domě č.p. X na adrese: P. Nicméně ze sdělení Policie ČR, č.j. ČTS: ORI-1647/600K-6-2006-Čk ze dne 20. července 2007 (zaslaného manželům P.) vyplývá, že domovní prohlídka se ve skutečnosti konala v bytě č. 6. Již v odvolání stěžovatel namítal rovněž nezákonnost prohlídky jiných prostor dle § 83a odst. 1 tr. řádu (a tím i nezákonnost takto získaných důkazů) nařízené na základě příkazu č.j. ČTS: ORIjL647/600K-6-2006-Čk, ze dne 16. dubna 2007, což odůvodnil odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1414/07 ze dne 26. února 2009. Nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu § 83a tr. řádu v přípravném řízení policejním orgánem tak bylo dle stěžovatele v rozporu s útavněprávními limity (čl. 12 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy). Protokoly o hlavním líčení nebyly doslovně přepisovány a zápis proto nemůže být považován za věrohodný (přičemž v některých částech je zcela nesrozumitelný). Stěžovatel rovněž namítá, že zejména soud prvního stupně nedostál svým povinnostem uloženým mu v § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť jím zjištěný skutkový stav vzbuzuje důvodné pochybnosti, přičemž má za to, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a ve věci tudíž došlo i k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v doplňujícím podání k odvolání, v němž napadal všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, navrhl celou řadu velmi podstatných důkazů k prokázání svých tvrzení o nesprávnosti závěrů Obvodního soudu pro Prahu 6. Současně s odvoláním stěžovatel v podání ze dne 26. března 2010 a opakovaně v podání ze dne 29. března 2010 požádal o odročení veřejného zasedání s poukazem na závažné osobní a rodinné důvody. Zejména z podání ze dne 29. března 2010 lze seznat, že se ze strany stěžovatele nejednalo o snahu činit procesní průtahy v řízení, nýbrž o snahu dojíti svého ústavně zaručeného práva moci být přítomen projednávání své věci a vyjádřit se ke všem navrženým a prováděným důkazům. Odvolací soud však veřejné zasedání neodročil, dne 30. března 2010 bez přítomnosti stěžovatele provedl veřejné zasedání a rozhodl za jeho nepřítomnosti, aniž by jakkoli blíže zkoumal jeho žádost o odročení. Stěžovatel má dále za to, že trestní stíhání vůči němu bylo vedeno v rozporu se zákonem, neboť v době jeho zahájení existovaly skutečnosti, pro které bylo nepřípustné. Stěžovatel konkrétně namítá, že trestní stíhání bylo zahájeno (a v něm pokračováno) i přesto, že bylo podmíněno souhlasem poškozené, který nebyl dán, a trestní stíhání bylo tedy nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. řádu. Stěžovatel na existenci této procesní překážky opakovaně upozorňoval v návrhu na zastavení trestního stíhání ze dne 18. července 2007 i v žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle § 157a tr. řádu ze dne 22. srpna 2007. Stěžovatel má zejména z obsahu výpovědí jeho a poškozené za prokázané, že mezi nimi existoval vztah druha a družky minimálně do zahájení trestního řízení. Konečně má stěžovatel za to, že by jednání (popsané pod bodem 1 a 2 výroku o vině), jímž byl pravomocně uznán vinným, mělo být právně kvalifikováno jakožto tzv. nebezpečné pronásledování ve smyslu § 354 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin vydírání ve smyslu § 235 tr. zákona. Soudy obou stupňů dle stěžovatele nesprávně právně kvalifikovaly jednání popsané v obžalobě, jakožto jednání se zbraní podle § 89 odst. 5 tr. zákona, aniž by tento právní závěr řádně zdůvodnily. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným