III.ÚS 1/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1/24 ze dne 13. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Blahotové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 3040/2023-242, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2022 č. j. 36 Co 93/2020-215 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. července 2020 č. j. 27 C 113/2019-97, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v celém rozsahu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 521/2008 (dále jen "původní řízení"). V původním řízení čelila stěžovatelka žalobě na zaplacení částky 237 806 Kč z titulu náhrady škody vzniklé sousedům nelegálním vybudováním studny na pozemku v jejím vlastnictví. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 7. 2020 č. j. 27 C 113/2019-97 stěžovatelčinu žalobu na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 27. 11. 2020 č. j. 36 Co 93/2020-151 změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku 71 000 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu co do částky 129 000 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu přisvědčil stěžovatelce, že délka soudního řízení (pro stěžovatelku v trvání 6 let a 11 měsíců) byla nepřiměřená, když obvodní soud nezohlednil průtahy v řízení v celkové délce 20,5 měsíce. Poté se městský soud věnoval stanovení výše zadostiučinění z pohledu jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Základní částku odškodnění snížil s ohledem na kritérium složitosti věci podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti státu (složitost skutková a procesní, řízení ve více instancích) o 30 % a s ohledem na průtahy zaviněné soudem [postup soudu ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) téhož zákona] ji zvýšil o 10 %. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které omezila rozsahem částky 100 000 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022 č. j. 30 Cdo 1494/2021-186 rozsudek městského soudu v části výroku I, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku obvodního soudu v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku II o nákladech řízení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání stěžovatelky pro otázku krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, dozvěděla-li se stěžovatelka o probíhajícím řízení později, nežli došlo k jeho počátku podle procesních předpisů. Městskému soudu vytknul, že krátil základní částku zadostiučinění za plné dva roky řízení (stěžovatelka se však o probíhajícím řízení dozvěděla za necelého půl roku po jeho zahájení). 6. Následně městský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 7. 2022 č. j. 36 Co 93/2020-215 rozsudek obvodního soudu ve výroku I v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 750 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu jej co do částky 97 250 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I). Městský soud dále uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 58 969 Kč (výrok II). Co se týče skutkových a právních závěrů ohledně stanovení formy a výše odškodnění, jakož i modifikace základní částky, vyšel městský soud z rozsudku obvodního soudu a svého předchozího rozhodnutí. V intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu změnil pouze výši snížené základní částky za počáteční dva roky řízení tak, aby odpovídala době, po kterou se řízení týkalo stěžovatelky, tj. za 18,5 měsíce, čemuž odpovídalo navýšení celkové částky odškodnění o 2 750 Kč. 7. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2023 č. j. 30 Cdo 3040/2023-242 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko") a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1710/2012], jestliže určil a dostatečně a nikoliv nepřiměřeně odůvodnil, že kritérium složitosti řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti státu, se má zohlednit tak, že základní částka odškodného ve výši 92 187,50 Kč se sníží o 30 %. Požadavek stěžovatelky, aby městský soud konkrétně specifikoval, jak matematicky přesně se ta která ze soudem zjištěných okolností vedoucích k závěru o složitosti řízení promítla v tomto celkovém procentním vyjádření, je podle Nejvyššího soudu přepjatě formální (po soudu totiž nelze žádat, aby matematicky přesně kvantifikoval vliv každé dílčí okolnosti mající vliv na stanovení výše odškodného) a nemá oporu ani v judikatuře. Nejvyšší soud nepřitakal ani dalším námitkám stěžovatelky týkajícím se instančnosti řízení, porušení principu proporcionality a valorizace základní částky odškodnění. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Její stěžejní námitka se týká toho, že Nejvyšší soud (speciálně senát 30 Cdo) ve svých rozhodnutích nezohledňuje judikaturu vztahující se k odškodňování za nemajetkovou újmu. Nejvyššímu soudu vytýká, že není naprosto ochoten přistoupit k valorizaci odškodnění poškozených s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku od vyslovení sjednocovacích názorů obsažených ve stanovisku na výši základní částky odškodnění v kontextu vývoje společnosti a při zohlednění zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace). Zdůvodnění, které Nejvyšší soud používá opakovaně, je tautologické, nevypořádává se s podstatou problému a námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka se pozastavuje nad tím, že na některé osoby (např. zaměstnance státu nebo důchodce) se valorizace vztahuje, na jiné osoby (poškozené jednáním státu) nikoliv. V rozdílném zacházení mezi těmito osobami spatřuje porušení zákazu diskriminace. Nejvyšší soud podle stěžovatelky opovrhuje osobami poškozenými jednáním státu, proto nelze hovořit o rovnosti zbraní a nezávislosti soudů při rozhodování o nárocích poškozených. Odkazuje také na internetové články různých médií, ze kterých podle jejího mínění plyne, že justice "bojuje o své platy", přičemž uplatňuje stejnou argumentaci jako stěžovatelka u svého nároku na náhradu nemajetkové újmy. Fixace základní částky odškodnění na úrovni roku 2010 je v rozporu s vývojem společnosti a ekonomiky. Dále poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18 (N 11/104 SbNU 103), ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) nebo ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], s nimiž je především napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu. Finanční rozpětí mezi 15 000 až 20 000 Kč vyjádřené ve stanovisku nemůže být podle stěžovatelky zafixováno navždy. 9. Napadenému rozsudku městského s