III.ÚS 1022/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1022/20 ze dne 26. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ICON Company s. r. o., sídlem V Zářezu 902/4, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2020 č. j. 8 Afs 214/2019-36 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2019 č. j. 14 Af 17/2017-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2017 č. j. 68797/2017-51000011 Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále "celní úřad") zrušil povolení ze dne 13. 7. 2016 č. j. 116466/2016-510000-11 pro opakované přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí Evropské unie v režimu podmíněného osvobození od daně, neboť na základě místního šetření a rozboru kontrolního vzorku výrobku dospěl k závěru, že výrobky přijímané stěžovatelkou nesplňují zákonné požadavky vybraných výrobků specifikovaných v povolení jako doutníky podle § 101 odst. 3 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Proti rozhodnutí o zrušení povolení podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 15. 9. 2017 č. j. 32870-2/2017-900000-302 zamítnuto. 3. Stěžovatelka napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2019 č. j. 14 Af 17/2017-38, zamítl. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že oba správní orgány vyčerpávajícím způsobem ve svých rozhodnutích popsaly a vyložily jak pojem "trhaná tabáková náplň", tak pojem "běžný spotřebitel". Má-li stěžovatelka jimi učiněný výklad pojmu "trhaná tabáková náplň" za odporující účelu zákona o spotřebních daních, není z žalobních bodů patrné, v čem tento rozpor spočívá. Soud je naopak přesvědčen, že výklad provedený správními orgány je v souladu s důvodovou zprávou k zákonu č. 95/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a který do českého právního řádu doslovně transponoval definici doutníků dle čl. 3 směrnice č. 2010/12/EU. Dle důvodové zprávy má nová definice doutníků zabránit zneužití tabákových výrobků a zamezit výskytu výrobků zařazovaných do kategorie doutník, které nesplňovaly očekávání a komfort běžného spotřebitele (kouření bylo možné jen se značným úsilím, náplň se uvolňovala a výrobek zhasínal), což bylo způsobeno zejména užitím tabákového odpadu coby náplně těchto výrobků. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, dle níž správní orgány při výkladu pojmu "běžný spotřebitel" nevzaly v potaz kuřáky levnějších a méně kvalitních doutníků. Naopak uvedl, že v obou rozhodnutích je srozumitelným a přesvědčivým způsobem vyloženo, jaká jsou očekávání běžného spotřebitele doutníků a proč tato očekávání splňují toliko doutníky ve smyslu definice dle § 103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních. 4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 8 Afs 214/2019-36 zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry městského soudu, a zdůraznil, že městským soudem užitý výkladu pojmu "trhaná tabáková náplň" je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 8. 3. 2017 č. j. 10 Afs 233/2016-39) i Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1656/17 ze dne 17. 10. 2017). Dle Nejvyššího správního soudu městský soud také řádně posoudil výklad správních orgánů, které srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jaká jsou očekávání běžného spotřebitele a které vlastnosti doutníků je naplňují (tradiční tvar a barva, délka hoření, zachování tvaru a formy doutníku po celou dobu hoření, zachování konzistence použité tabákové náplně, naopak nepatří mezi ně vypadávání náplně a její ulpívání v ústech při kouření). Nejvyšší správní soud dodal, že tento výklad již dříve potvrdil jako správný svým shora citovaným rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. 10 Afs 233/2016-39. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu, a taktéž způsob, jakým městský soud provedl přezkum výkladu neurčitého právního pojmu "trhaná tabáková náplň", má za nedostatečný a pomíjející stěžovatelkou předložené důkazy. Městský soud se dle stěžovatelky omezil na konstatování, že správní orgány tyto pojmy řádným způsobem vyložily a uvedly, jaká velikost částic naplňuje vlastnosti a očekávání běžného spotřebitele ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, na posouzení otázky správnosti takovéhoto výkladu správním orgánem však městský soud rezignoval. Zcela zřejmé porušení práva na spravedlivý proces spočívá také ve způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud a městský soud vypořádaly s výkladem neurčitého právního pojmu ,,očekávání běžného spotřebitele" na projednávaný případ. Nejvyšší správní soud pouze konstatoval fakt, který stěžovatelka nerozporovala, totiž že výklad neurčitého právního pojmu ,,očekávání běžného spotřebitele" byl proveden městským soudem v souladu s dřívější judikaturou, nijak však nereagoval na zásadní námitku stěžovatelky, že znaleckým posudkem bylo v projednávaném případě zcela jasně prokázáno, že předmětné výrobky splňovaly očekávání běžného spotřebitele. Konstatoval-li Nejvyšší správní soud, že znalec není oprávněn vykládat neurčitý právní pojem "trhaná tabáková náplň", stěžovatelka uvádí, že na názoru znalce k pojmu ,,trhaná tabáková náplň" námitka stěžovatelky nebyla postavena. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 8. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformní