III.ÚS 1045/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i (patrně) jeho základní právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba vedlejší účastnici na zaplacení 8 miliónů Kč s příslušenstvím podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl, když shledal, že neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodu dovolání (§ 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolání tak podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpělo vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně napadl jen rozhodnutí obvodního a městského soudu, načež vyjádřil nesouhlas s jejich závěrem, že mu žádný nárok na přiměřené zadostiučinění, uplatněný z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 15/2002, nevznikl.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožnil. Stěžovatel podal dovolání s vadami, načež dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout, aniž by se předtím vůbec mohl zabývat otázkou jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (k odmítnutí daného mimořádného opravného prostředku dovolacím soudem tedy nedošlo "z důvodů závisejících na jeho uvážení"). Možno dodat, že stěžovatel usnesení dovolacího soudu ani nenapadl, a ani závěry tohoto soudu v ústavní stížnosti nezpochybnil.

Toto pochybení při "čerpání" opravných prostředků má nevyhnutelný důsledek pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. Protože dovolání stěžovatele vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jím podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nešlo o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jeho práv (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn jeho uplatněním ve formě podání, nýbrž zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, že dovolání řádně vymezí předpoklady pro jeho podání a ty řádně odůvodní, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu přípustnost dovolání vůbec zvažovat.

Vzhledem k těmto závěrům je ústavní stížnost směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků rovněž nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.