III.ÚS 1057/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1057/11 ze dne 11. 8. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Kralupy nad Vltavou, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, U Cukrovaru 1087, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010 č. j. 1 Co 229/2010-109, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2010 č. j. 36 C 82/2009-83 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009 č. j. Ncp 337/2009-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 8. 4. 2011 stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 4. 2009 č. j. Ncp 337/2009-39 bylo v řízení o žalobě R. N. na neplatnost zrušení pracovního poměru, která směřovala proti stěžovateli, rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 332/2008 jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") ze dne 29. 3. 2010 č. j. 36 C 82/2009-83 bylo rozhodnuto, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelem žalobci ke dni 1. 9. 2008 je neplatná (výrok I), dále pak jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III). Ke stěžovatelovu odvolání vrchní soud napadeným rozsudkem ze dne 21. 12. 2010 č. j. 1 Co 229/2010-109 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výrok I zní tak, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele se žalobcem ze dne 1. 9. 2008 je neplatné, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy obou stupňů nebyly věcně příslušné k rozhodování ve věci [§ 9 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], v důsledku čehož soud prvního stupně nebyl správně obsazen, kdy namísto senátu [§ 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] rozhodoval samosoudce. Vrchní soud o věcné příslušnosti rozhodl bez jakékoliv opory v zákoně, čímž zásadně ovlivnil celé řízení a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Žaloba byla správně podána u Okresního soudu v Mělníku, ten však měl za to, že jde o věc ve smyslu § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř., protože se jedná o rozvázání pracovního poměru s osobou zaměstnanou jako ředitel Městské policie v Kralupech nad Vltavou, načež vrchní soud rozhodl, jak bylo uvedenou výše, aniž by své rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. V této souvislosti se stěžovatel vyslovuje k otázce přípustnosti ústavní stížnosti. Tvrdí, že ve světle právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, č. 5) se mohl domnívat, že by jako nepřípustná byla označena ústavní stížnost směřující proti usnesení o věcné příslušnosti, protože jde o rozhodnutí procesní povahy, a tedy že lze ústavně právní dopady namítat až v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí, jímž bylo řízení v dané věci skončeno. Dále uvádí, že si je vědom toho, že judikatura pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti neabsolutizuje, a proto lze samostatnou ústavní stížností napadat i usnesení ve smyslu § 104a o. s. ř., jak má plynout z nálezu (pozn.: správně však z usnesení) ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 105/10 a nálezu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (dostupných na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), na straně druhé není vyloučeno napadat takovéto usnesení až v rámci rozhodování o ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí. V opačném případě by tím došlo nikoliv k efektivnímu rozšíření, ale k omezení ochrany jeho základních práv, zvláště pak za situace, kdy daná otázka nebyla v judikatuře Ústavního soudu jednoznačně řešena. Stěžovatel upozorňuje, že vrchní soud odmítl jeho námitku věcné nepříslušnosti, kterou uplatnil v odvolání, s tím, že je vázán zmíněným usnesením, a tak musel odmítnout i související námitku nesprávně obsazeného soudu, a dále cituje z posledně uvedeného nálezu, podle něhož rozhodne-li vrchní soud nesprávně o věcné příslušnosti, nejen že se nestane ze soudu dle zákona věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy je též tím porušeno ústavně zaručené právo na zákonného soudce. Nápravy nezákonného stavu pak - dle stěžovatele - nelze dosáhnout ani dovoláním, ani žalobou pro zmatečnost, neboť nesprávné obsazení soudu [§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] je až následkem věcné nepříslušnosti krajských soudů. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěry vrchního soudu vyslovenými v uvedeném usnesení. Argumentuje, že ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "lustrační zákon"), ve spojení s § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. nelze aplikovat, protože tato ustanovení dopadají na rozhodování sporů o neplatnost skončení pracovního nebo služebního poměru na základě lustračního zákona a o takový případ v dané věci nešlo. Jde-li o shora označený rozsudek vrchního soudu, stěžovatel o něm - s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 6 A 127/2002-28 (uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, svazek 2, ročník 2005, poř. č. 462) - tvrdí, že trpí tzv. nepřezkoumatelností, která spočívá ve vnitřní rozpornosti a zmatečnosti, kdy uvedený soud sice formálně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, současně ale materiálně výrok (ve věci samé) podstatným způsobem změnil. Tímto způsobem měl vrchní soud zakrýt zjevné pochybení soudu prvního stupně, když "kreativně dotvořil" prvoinstanční rozhodnutí, čímž měl být zároveň porušen princip dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vrchnímu i krajskému soudu k vyjádření. Jimi zaslaná vyjádření však neobsahují nic, co by mohlo být z hlediska níže uvedeného posouzení relevantní, ostatně ani stěžovatel možnosti repliky k nim nevyužil. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Pokud se stěžovatel domáhá zrušení usnesení vrchního soudu, kterým bylo podle § 104a o. s. ř. rozhodnuto, že k projednání dané věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že se věc postupuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze, Ústavní soud dospěl k závěru, že tento návrh byl podán po zákonem stanovené lhůtě. Jak lze zjistit ze soudního spisu, stěžovateli bylo uvedené usnesení doručeno dne 27. 5. 2009, toto pak nebylo možno napadnout řádným ani mimořádným opravným prostředkem, o čemž byli také účastníci daného řízení poučeni. Dle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu v případech, kdy zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. V posuzované věci se stěžovatel dozvěděl o "zásahu orgánu veřejné moci", představovaném předmětným usnesením, okamžikem, kdy mu bylo doručeno, ústavní stížnost však podal, jak plyne z podacího razítka, k poštovní přepravě až dne 8. 4. 2011, k jejímu doručení Ústavnímu soudu došlo dne 11. 4. 2011. K tomu je třeba dodat, že stěžovatel mohl v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje, uvedené usnesení napadnout samostatnou ústavní stížností, a pokud se tak nestalo, Ústavní soud již nemůže přistoupit k jeho zrušení (a to s právními následky, o kterých bude pojednáno níže). Jde-li o zbývající napadená soudní rozhodnutí, ústavní stížnost byla proti nim podána včas a i v ostatním splňuje zákonné náležitosti i formální předpoklady, které jsou podmínkou jejího projednání ze strany Ústavního soudu. Proto se Ústavní soud dále mohl zabývat otázkou, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu př