III.ÚS 1060/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1060/07 ze dne 30. 4. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. B. S., a 2. M. T., obou zastoupených JUDr. Antonínem Novákem, advokátem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 4. 2003 č. j. PÚ 1365/92/3, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 2. 2005 č. j. 21 C 216/2003-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005 č. j. 24 Co 160/2005-167 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2007 č. j. 28 Cdo 1544/2006-195, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 26. 4. 2007 napadly stěžovatelky výše označená rozhodnutí obecných soudů a s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále s čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, se domáhaly jejich zrušení. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha (dále též jen "pozemkový úřad") ve svém rozhodnutí ze dne 17. 4. 2003 č. j. PÚ 1365/92/3 rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tak, že stěžovatelky nejsou vlastníky části parcely dle pozemkové knihy č. 555 - role o výměře 63 336 m2 v k. ú. Stodůlky. Důvodem nevydání předmětné nemovitosti bylo, že stěžovatelky svůj nárok neuplatnily v zákonem stanovené lhůtě. Následně podanou žalobu stěžovatelek na určení, že jsou vlastnicemi předmětné nemovitosti, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 2. 2005 č. j. 21 C 216/2003-115 zamítl, současně zamítl i návrh stěžovatelek, aby vyslovil, že se v celém rozsahu nahrazuje výše uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky odvolání, avšak Městský soud v Praze je rozsudkem ze dne 12. 12. 2005 č. j. 24 Co 160/2005-167 ve věci samé potvrdil, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelky v řízení neprokázaly, že svůj nárok uplatnily řádně a včas. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadly stěžovatelky dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2007 č. j. 28 Cdo 1544/2006-195 jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, když dospěl k závěru, že jeho přípustnost není dána ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V ústavní stížnosti stěžovatelky vyslovují svůj nesouhlas se závěry výše uvedených orgánů veřejné moci, že nárok na vydání předmětné nemovitosti neuplatnily včas. Přitom poukazují na skutečnost, že podáním ze dne 29. 5. 1991 uplatnily svůj nárok (tehdy ještě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, toto podání bylo postoupeno na Ministerstvo financí, které nárok přípisem ze dne 2. 1. 1992 odmítlo, v přípise ze dne 18. 6. 1992 pak uvedlo důvody tohoto kroku a upozornilo stěžovatelky, že mohou uplatnit svůj nárok u Ministerstva zemědělství. Dle názoru stěžovatelek mělo Ministerstvo financí dané podání, jež mělo náležitosti výzvy podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, podle § 20 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), postoupit příslušnému orgánu. Vzhledem k nesprávnosti postupu uvedeného orgánu mají stěžovatelky za to, že správní řízení o vydání předmětné nemovitosti bylo uplatněno již podáním u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Dále stěžovatelky poukazují na to, že u příslušného pozemkového úřadu uplatnily nárok na vydání jiných pozemků, v řízení vedeném u Magistrátu hl. m. Prahy pod sp. zn. PÚ 1365/92 je zastupoval Ing. Z. T., který prý jejich jménem ústní formou dodatečně uplatnil nárok i na vydání předmětného pozemku, a to ještě před uplynutím lhůty uvedené v § 13 odst. 1 zákona o půdě. Protokol o tom se ve spise nenachází, nebyl prý buď vůbec vyhotoven, nebo došlo k jeho ztrátě. V souvislosti s tím poukazují stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 575/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, č. 158), dle kterého lze výzvu podle zákona o půdě učinit i ústně do protokolu. Skutečnost, že byl jejich nárok uplatněn, má dokládat, že s nimi bylo vedeno řízení ohledně předmětného pozemku, jakož i dopis ze dne 8. 11. 1996, kterým tento úřad sděluje Stavebnímu bytovému družstvu STAVEG, že na zmíněný pozemek byl uplatněn v zákonné lhůtě restituční nárok, a také že dne 14. 8. 1998 byly na žádost pozemkového úřadu vytyčeny hranice zmíněného pozemku. Stěžovatelky rovněž uvádějí, že dopisem ze dne 20. 4. 1992 oznámily uživateli předmětného pozemku, sdružení AGRAS, ukončení nájemního vztahu vzniklého na základě § 22 odst. 2 zákona o půdě, a že tento dopis byl zaslán Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkovému úřadu. Podle jejich názoru byla lhůta pro uplatnění nároku zachována tímto dopisem. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že pozemkový úřad nevzal v úvahu věk stěžovatelek, povahu věci (tedy že jde o nápravu majetkových křivd) a nesprávnost postupu správních orgánů, bez něhož by nenastalo zamítnutí jinak oprávněného nároku stěžovatelek. Stěžovatelky rovněž vytýkají nesprávnost hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně stran předmětné výzvy, který jako "nevyvratitelný" hodnotil důkaz správním spisem, ostatní důkazy (např. výše zmíněný dopis pozemkového úřadu ze dne 8. 11. 1996) odmítl pro nadbytečnost. Ze spisu jako celku přitom údajně zřetelně plyne, že svůj nárok uplatnily. Současně upozorňují na zájem pozemkového úřadu na výsledku řízení a na možnou ztrátu protokolu o ústním jednání, při kterém byl předmětný nárok uplatněn. Namítají, že obecné soudy se nevypořádaly s navrženými či provedenými důkazy a jejich rozhodnutí že nejsou řádně zdůvodněna. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelky reprodukují argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, přičemž jde o snahu docílit přezkumu správností jimi uplatněných tvrzení v řízení o ústavní stížnosti. To má relativizovat přípustnost ústavní stížnosti. Současně tento soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud v Praze v podstatě zopakoval a rozvedl důvody, které vedly tento soud a soud nalézací k vydání pro stěžovatelky negativních rozhodnutí. Současně upozornil, že i když je třeba ve vztahu k restituentům postupovat benevolentně, nelze vyhovět tam, kde nejsou naplněny ani základní zákonné předpoklady pro vydání majetku. K výhradám stěžovatelek stran dokazování uvedl, že podle § 250e odst. 2 o. s. ř. může soud vzít za svá skutková zjištění správního orgánu; v daném případě soud vycházel nejen z něj, ale provedl i další důkazy. Stav věci byl prý soudem dostatečně zjištěn, soud zaujal i správný právní názor, odkaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 480/2000 a IV. ÚS 371/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, č. 144, a svazek 14, č. 66) má být nepřiléhavý. Navrhuje proto, aby nebylo ústavní stížnosti vyhověno. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha uvedl, že stěžovatelky do doby, než byla zjištěna existence dopisu z 8. 11. 1996, o předmětné parcele s pozemkovým úřadem nekomunikovaly. Odpověď družstvu STAVEG byla zpracována z pomocné elektronické databáze restitucí, jež je jen technickou pomůckou a její položky nejsou zcela přesné, navíc informace třetímu subjektu nijak nesouvisí s vlastním řízením o nároku. Tvrzení stěžovatelek o ústním uplatnění nároku jsou nepodložená, a tudíž spekulativní. Pozemkový úřad navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Hlavní město Praha poukázalo na to, že stěžovatelky svá tvrzení ohledně uplatnění nároku v průběhu řízení měnily a že ve vztahu k nim neunesly své důkazní břemeno. Dále uvedlo, že stěžovatelky svůj nárok uplatnily nesprávně podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, byly řádně poučeny, a mohly svůj nárok uplatnit podle příslušného restitučního předpisu. Odmítlo, že by nebyla zachována základní práva účastníků řízení, interpretace a aplikace právních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti a rozsudky obecných soudů jsou řádně odůvodněny. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Pozemkový fond České republiky a IROP, realitní inženýrská organizace, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelkám k replice. V ní se ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu uvádí, že svou argumentaci nemohly stěžovatelky v ústavní stížnosti odlišit od té, která byla uplatněna v dovolání, protože