III.ÚS 1073/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016 N 130/82 SbNU 137 Trestní odpovědnost za přečin nadržování a presumpce neviny   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 19. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15 ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. 7 Tdo 1053/2014, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. 5 To 346/2013, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 1 T 164/2012, kterým byl stěžovatel uznán vinným přečinem nadržování, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. 7 Tdo 1053/2014, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. 5 To 346/2013 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 1 T 164/2012 byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. 7 Tdo 1053/2014, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013 sp. zn. 5 To 346/2013 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. srpna 2013 sp. zn. 1 T 164/2012 se ve vztahu ke stěžovateli ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 větě první, čl. 17 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Obvodní soud pro Prahu 2 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele a spoluobviněného V. Ch. uznal vinnými přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. zákoník") ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Soud stěžovatele odsoudil podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 36 měsíců. 3. Městský soud v Praze výše specifikovaným rozsudkem k odvolání stěžovatele a spoluobviněného V. Ch. podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. řád") rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele a spoluobviněného V. Ch. uznal vinnými přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatele odsoudil podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. 4. Následná dovolání stěžovatele a spoluobviněného V. Ch. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vymezuje své výhrady stran dovozovaného porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny. V této souvislosti rekapituluje rozhodovací procedury na Ministerstvu spravedlnosti během přípravy stížnosti pro porušení zákona a jejího předkládání ministrovi. Stěžovatel uvádí, že v období čtyř měsíců své stáže na Ministerstvu spravedlnosti dospěl k přesvědčení, že je-li stížnost pro porušení zákona podávána ve prospěch odsouzených a proti výroku o vině, návrh na přerušení výkonu trestu "se podává automaticky" a záleží pouze na ministryni JUDr. Daniele Kovářové, zda "jej podepíše či nepodepíše". Tudíž i v tomto případě stěžovatel společně se stížností pro porušení zákona (kde dovozoval, že příslušné soudy se dostatečně nevypořádaly s měnícími se výpověďmi M. H., spolupachatele odsouzených J. B. a R. T., a měl tak pochybnosti ohledně věrohodnosti spolupachatele i řádného hodnocení důkazů, přičemž "šance na úspěch" této stížnosti u Nejvyššího soudu odhadoval poměrem "50 : 50") vypracoval návrh na přerušení výkonu trestů. O výše uvedené stížnosti pro porušení zákona však Nejvyšší soud nerozhodl, neboť nový ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil vzal předmětnou stížnost zpět, což vedlo ke zrušení Nejvyšším soudem již nařízeného veřejného zasedání; lze proto jen stěží posoudit, jakým způsobem by Nejvyšší soud o stížnosti rozhodl, a hodnotit tak její oprávněnost. Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny kriminalizovaly jeho jednání, které spočívalo v řádném plnění pracovních povinností vyplývajících ze stáže na Ministerstvu spravedlnosti, tj. konkrétně ve vypracování stížnosti pro porušení zákona a návrhu na přerušení výkonu trestů na základě zevrubné analýzy případu, "v dobré víře" a na základě odborného názoru. Jedinou zákonnou podmínku vydání rozhodnutí o přerušení výkonu trestu představovalo výhradně podání příslušné stížnosti pro porušení zákona, což stěžovatel respektoval. Extenzívní výklad trestního práva hmotného není přípustný. Neexistuje přitom žádný přímý (dokonce ani nepřímý) důkaz, na základě kterého by mohl být stěžovatel uznán vinným přečinem nadržování. 6. Druhá skupina stěžovatelových námitek se týká spojení odpovědnosti ministra spravedlnosti a jeho pravomoci. Stížnost pro porušení zákona je dána ministrovi spravedlnosti, který dříve disponoval i navazující pravomocí rozhodnout o přerušení výkonu trestu, nikoliv Ministerstvu spravedlnosti. Jde tedy o výlučnou pravomoc ministra, kterou nemůže delegovat na jiného úředníka ministerstva. Za významnou ústavněprávní otázku stěžovatel označuje to, zda je přípustné vyvozovat odpovědnost za určitý akt vůči někomu, kdo nemá pravomoc jej učinit, tj. zda za akt zákonem vyhrazený ministrovi může nést odpovědnost "řadový" úředník ministerstva. Připomíná, že Ústavní soud oddělil postavení ministra a ministerstva s konstatováním, že je-li nějaká pravomoc dána ministerstvu, pak ji ministr, který stojí v jeho čele jakožto monokratického orgánu, může vykonat sám nebo přenést na jeho zaměstnance (náměstek, ředitel odboru). Je-li však pravomoc dána zákonem ministrovi, nemůže jejím výkonem pověřit úředníky ministerstva (např. náměstky ministra) - nálezy č. 23/1993-94, 142/1996, 63/1999, 16/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [pozn. red.: patrně se jedná o nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 114/93 ze dne 28. 4. 1994 (N 23/1 SbNU 165), sp. zn. III. ÚS 232/96 ze dne 19. 12. 1996 (N 142/6 SbNU 545), sp. zn. IV. ÚS 163/98 ze dne 28. 4. 1999 (N 63/14 SbNU 65) a sp. zn. IV. ÚS 208/2000 ze dne 31. 1. 2003 (N 16/29 SbNU 123)]. Nelze ztotožnit postavení ministra, který je členem vlády jmenovaným prezidentem republiky, s postavením jiného úředníka na ministerstvu. V dané věci jde o pravomoc podat stížnost pro porušení zákona, kterou trestní řád svěřuje výlučně ministrovi spravedlnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že vyhotovil pouze přípravné a nezávazné materiály. Vyvozovat odpovědnost za výkon rozhodnutí ministra mimo něj samotného by bylo možné pouze tehdy, pokud by bylo zřejmé, že se ministr stal obětí cíleného podvodného jednání. Jen snad při odpovědnosti ministra, dovozuje dále stěžovatel, by šlo zjišťovat možnou spoluvinu, ale vždy jen jako důsledek primární odpovědnosti nositele pravomoci - ministra. Podle stěžovatele koliduje s vymezenou ústavní a zákonnou koncepcí, pokud se odpovědnost vyvozuje vůči nižším úředníkům bez práva rozhodovat. 7. V pořadí třetí okruh námitek se soustředí k tvrzenému porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy a čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel vytýká, že z popisu skutku, který Městský soud v Praze formuloval nesrozumitelně co do otázky trestněprávní kvalifikace inkriminovaného jednání, nelze dovozovat jeho úmysl (ať již přímý nebo nepřímý) odsouzeným R. T. a J. B. pomoci umožnit, aby unikli výkonu trestů, tedy spáchat úmyslný trestný čin nadržování. Tento údajný úmysl stěžovatel