III.ÚS 1110/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1110/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 995/2025-1664 ze dne 11. prosince 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 20 To 10/2025-1449 ze dne 15. května 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 53 T 10/2024-1364 ze dne 24. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel rozhodnutí soudů napadá v rozsahu, který se týká jeho a nikoli i spoluobžalovaného Z. R. 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přípravy zločinu zbavení osobní svobody podle § 20 odst. 1, § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přípravy zločinu vydírání podle § 20 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Spoluobžalovaný byl částečně shledán vinným a částečně zproštěn. 3. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v době od dubna 2023 až do svého zadržení policejním orgánem dne 21. března 2024 za účelem zisku finančních prostředků činil kroky směřující k únosu blíže nezjištěné movité osoby žijící ve Středočeském kraji a následnému donucení uneseného k vyplacení výkupného v řádech několika desítek milionů korun. Tyto kroky spočívaly zejména ve vytipování vhodné oběti, zjišťování jejích majetkových poměrů a míst, kde se zdržuje, vyhledávání a kontaktování osob, které by se na jeho plánu za úplatu podílely, precizaci samotného plánu, včetně prostředků nezbytných k úspěšnosti jeho realizace a rozdělení úloh mezi zúčastněné osoby. Vědom si svého zdravotního handicapu (omezená mobilita) na sebe atrahoval řídící roli a konečné jednání s poškozeným, jehož výsledkem měl být převod požadovaných finančních prostředků na bankovní účty předem založené spoluobžalovaným, a rozhodnutí o dalším osudu poškozeného. Spoluobžalovaný na stěžovatelovu žádost na pobočkách tuzemských bank založil bankovní účty, na které měl poškozený požadované finanční prostředky převést, a smlouvy dokládající založení zaslal stěžovateli. Následně spoluobžalovaný stěžovateli na jeho žádost aktivně nabízel a sděloval kontakty na další v úvahu přicházející a vhodné spolupachatele především z řad kriminálně závadových osob, resp. bývalých spoluvězňů či osob zaměřených na vymáhání pohledávek. Stěžovatel si se spoluobžalovaným vzájemně sdělovali, jak s finančními prostředky naloží. Po plánovaném převodu prostředků poškozeným na zřízené účty měl spoluobžalovaný finanční prostředky z účtů vybrat a předat stěžovateli, který by je jako odměnu rozdělil i mezi další osoby, které by na únosu poškozeného participovaly. Stěžovatel dále od podzimu 2023 při osobních schůzkách nebo prostřednictvím telefonických hovorů požadoval za příslib finanční odměny v řádech několika milionů korun nejméně po třech konkrétních (v rozsudku identifikovaných) osobách, aby se na realizaci jeho plánu samy aktivně podílely a případně zajistily jiné zkušené osoby. Na schůzce s těmito osobami popsal svůj plán spočívající v únosu movitého developera z P., který sám nebo s manželkou provozuje ranč za B., přičemž po nich žádal, aby se co nejdříve jely na místo podívat, neboť nebyl sám schopen řídit motorové vozidlo, s tím, že jejich úkolem při činu by mělo být zatarasení příjezdové cesty, zadržení poškozeného, jeho umístění do dodávky a následné předání stěžovateli, který by ho donutil k převedení finančních prostředků ve výši několika desítek milionů korun na již založené bankovní účty. Na poslední schůzce (s jednou ze zmíněných osob) pak hovořil nejméně o movitém majiteli nemovitostí a o osobě na Moravě, na kterou má založené bankovní účty, o finančním zisku v řádech desítek milionů korun a o svém zdravotním stavu, kvůli kterému byl nucen do svého plánu zasvětit i další osoby. Další z uvedených osob sdělil svůj úmysl unést bohatého podnikatele z P. nebo jeho manželku, žádal ji o zprostředkování kontaktu na osoby schopné zadržení poškozeného zrealizovat, hovořil s ní o technických prostředcích zvyšujících úspěšnost plánu, slíbil jí odměnu v řádech několika milionů korun a zmínil před ní osobu, která již na Moravě založila bankovní účty, ze kterých měla finanční prostředky po úspěšné realizaci činu vybrat. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel a státní zástupkyně v neprospěch spoluobžalovaného odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením na základě odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl spoluobžalovaný zproštěn viny pro skutek popsaný v obžalobě, a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelovo odvolání vrchní soud zamítl jako nedůvodné. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy protiústavně aplikovaly právní úpravu přípravy na zjištěný skutkový stav. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k posuzování různých forem jednání coby přípravy k trestnému činu a tvrdí, že na rozdíl od těchto případů on nečinil žádné konkrétní kroky směřující ke spáchání trestných činů a zůstal pouze na úrovni hypotetického záměru. Uvádí, že za celý rok nepodnikl jiné kroky, než že se ve velmi hrubých obrysech o svém plánu zmínil dalším osobám v neúspěšné snaze je do něj zapojit a že pověřil spoluobžalovaného založením bankovních účtů. Domnívá se, že obecné soudy fakticky přiznaly, že měl-li být daný plán realizovatelný, vyžadovala příprava množství dalších kroků, které nenastaly. Připomíná, že nikdy nedospěl k vypracování konkrétního plánu a byl neúspěšný i v poptávání potenciálních spolupachatelů. Podotýká, že realizace jeho plánu nebyla vůbec možná. Obecným soudům vytýká, že neobjasňovaly jeho úmysl ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty. Má za to, že obecné soudy vystavěly jeho odsouzení pouze na základě jím vyslovených myšlenek, aniž by zjistily konkrétní kroky způsobilé vytvořit podmínky pro reálné provedení únosu a následného získání výkupného. Obecné soudy podle něj učinily právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, z nichž naplnění znaků přípravy trestného činu nevyplývá. 7. Extrémní rozpor s provedenými důkazy stěžovatel spatřuje také v souvislosti se znakem škody velkého rozsahu a připomíná, že ve svých úvahách nikdy nedospěl tak daleko, aby jeho plán zahrnoval určitou konkrétní částku. Tvrdí, že škoda by stejně nemohla reálně vzniknout, neboť by převod případného výkupného představoval podezřelou peněžní transakci, takže by nebyl realizován. Z toho dovozuje, že by se muselo jednat o nezpůsobilou přípravu a že s ohledem na nízkou společenskou škodlivost měly obecné soudy konstatovat, že trestní odpovědnost vůbec nenastala, popř. měly upustit od potrestání podle § 46 odst. 3 trestního zákoníku. 8. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy určily právní kvalifikaci skutku pouze na základě své domněnky ohledně konkrétního způsobu, jakým jej měl stěžovatel vykonat. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by jeho úmysl směřoval k omezení osobní svobody po dobu minimálně několika týdnů, anebo sice po dobu kratší, avšak při intenzivnějším způsobu omezení osobní svobody. Z toho dovozuje, že nebylo prokázáno jeho směřování k trestnému činu zbavení osobní svobody, ale maximálně k trestnému činu omezování osobní svobody podle § 171 trestního zákoníku, u něhož však příprava není trestná. V této souvislosti upozorňuje, že i podle zjištění krajského soudu neměl jasnou představu o době omezování osobní svobody potenciálního poškozeného, když v telefonních hovorech uváděl různé doby takového omezování. Tvrdí, že popis skutku jednotlivých soudů se zároveň liší v tom, z