III.ÚS 1151/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1151/24 ze dne 12. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Nikolaye Lishchenyuka, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2024 č. j. 9 Azs 30/2024-36, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. prosince 2023 č. j. 33 A 15/2023-72 a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 14. srpna 2023 č. j. MV-3285-14/SO-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Z napadených rozhodnutí plyne, že správní orgán na základě utajované informace stěžovateli zrušil platnost povolení k trvalému pobytu, neboť shledal "důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu." 2. Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Plzni ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se vypořádal s procesní námitkou týkající se rozhodování na základě utajovaných informací i s námitkou tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. 3. Kasační stížnost stěžovatele odmítl Nejvyšší správní soud rovněž napadeným usnesením podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s.") pro nepřijatelnost, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. 4. Stěžovatel se závěry obecných soudů a správních orgánů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podané správní žalobě a kasační stížnosti. Dovolává se přitom porušení základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 5. Opětovně tudíž zdůrazňuje, že správní orgány i soudy sice zohlednily jeho rodinné poměry, ale nevzaly v úvahu, že je duchovním pastýřem velké náboženské obce. Namítá, že nebyl seznámen ani rámcově s podstatou důvodů, které vedly ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel dále soudům vytýká, že neověřovaly pravdivost utajovaných informací. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu uvádí, že v něm zcela absentuje zdůvodnění, proč byla jeho kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost. Má za to, že kasační stížnost byla přijatelná, neboť dostatečně vymezil důvody, které svým významem podstatně přesahují zájmy stěžovatele. 6. Po seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadených rozhodnutí a vyžádané utajované informace dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud předně připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním soudního řízení správního v poloze dalšího "nalézacího" řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud opakovaně připomíná, že se s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů (srov. např. nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). 8. Podstata stížnostní argumentace v prvé řadě souvisí s otázkou rozhodování správních orgánů a správních soudů na základě utajovaných informací. 9. Ústavní soud k této otázce již v minulosti s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") uvedl, že jak z pohledu práva na spravedlivý proces obecně, tak z pohledu práva na rovnost zbraní, není zpřístupnění všech relevantních důkazů absolutním právem, pokud zde existují převažující zájmy na ochraně národní bezpečnosti, případně další zájmy, které je třeba vyvažovat oproti právům účastníka řízení (srov. nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 22/20, bod 35). Omezení práv plynoucích ze zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní je však nutné kompenzovat takovým způsobem, aby spravedlivá rovnováha mezi účastníky řízení nebyla dotčena do míry zasahující samou podstatu práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek ESLP Regner proti České republice ze dne 19. 9. 2017, č. stížnosti 35289/11, bod 161). 10. Judikatura ESLP podává rovněž demonstrativní výčet vhodných kompenzačních opatření zajišťujících vyvážení omezení procesních práv účastníka řízení. V rozsudku Muhammad a Muhammad proti Rumunsku ze dne 15. 10. 2020, č. stížnosti 80982/12, týkajícím se správního vyhoštění z důvodu ochrany národní bezpečnosti na základě utajovaných informací poskytnutých zpravodajskou službou, ESLP zdůraznil, že na evropské úrovni neexistuje shoda ohledně druhu a rozsahu vhodných kompenzačních opatření (srov. bod 148). 11. ESLP následně a již konkrétněji uvedl, že v rámci těchto opatření má ve věci rozhodující soud povinnost zjistit, zda vnitrostátní orgány při respektování důvěrné povahy utajovaných informací a řádného průběhu vyšetřování účastníka informovaly alespoň o podstatě vznesených obvinění (srov. tamtéž, bod 151; tento požadavek vyplývá rovněž z judikatury Soudního dvora EU - srov. usnesení Nejvyššího správního soudu, bod 15). Taktéž je podstatné, zda nezávislý orgán poté, co se seznámil s utajovanými podklady, mohl rozhodnout, že informace či její část bude účastníkovi sdělena, aniž by byla dotčena ochrana národní bezpečnosti. Soudy též zohlední, zda byl účastník poučen o průběhu řízení a o přijatých opatřeních, která mají vyvážit skutečnost, že se sám nemůže seznámit s klíčovými důkazy (tamtéž, bod 153). Další kompenzační opatření souvisí s právním zastoupením účastníka a zhodnocením, zda a v jakém rozsahu měl oproti účastníkovi přístup k utajovaným podkladům jeho právní zástupce (tamtéž, body 154-155). V neposlední řadě je nutno posoudit, zda měl nezávislý orgán pravomoc přezkoumat utajované podklady, a pokud ano, zda tuto pravomoc řádně vykonal, resp. zda měl přístup k úplnému spisovému materiálu, včetně utajovaných zpráv zpravodajských služeb, zda měl pravomoc zkoumat pravost utajovaných zpráv, jejich věrohodnost a pravdivost (tamtéž, body 156-157). 12. K posledně uvedenému aspektu Ústavní soud uvedl, že "efektivní soudní kontrola rozhodnutí orgánů veřejné správy nemá být založena na apriorní důvěře, nýbrž právě naopak na nedůvěře, byť plně respektující presumpci správnosti správních rozhodnutí" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 22/20, bod 40). Z právní věty tohoto nálezu vyplývá, že "při přezkumu těchto rozhodnutí Ústavním soudem z hlediska dodržení 'stanoveného postupu' Ministerstva vnitra ve věcech udělení státního občanství České republiky je v následném řízení o ústavní stížnosti nezbytné též posouzení, zda informace obsažené ve stanovisku bezpečnostního sboru jsou způsobilé odůvodnit vydání negativního správního rozhodnutí." Lze doplnit, že Ústavní soud tyto závěry formuloval v souvislosti s řízením o udělení státního občanství České republiky, v němž se v případě vydání negativního rozhodnutí uplatní soudní výluka (srov. § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky), což v konečném důsledku znamená, že přezkum rozhodnutí správních orgánů, jenž by jinak zajišťovaly správní soudy, provádí Ústavní soud. Tyto závěry jsou ovšem obecně použitelné a lze z nich vycházet, obdobně jako ze shora rekapitulovaných závěrů ESLP přijatých v souvislosti s vyhoštěním cizinců, i v nyní posuzovaném případě, v němž správní orgány a soudy rozhodovaly na základě utajovaných informací. 13. V obecné rovině lze shrnout, že proces, v němž by správní soudy o veřejném subjektivním právu účastníka řízení rozhodly na základě utajovaných informací, aniž by přijaly dostatečná kompenzační opatření ve shora uvedeném smyslu, by byl protiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 1/24). 14. Požadavkům plynoucím ze shora citované judikatury Ústavního soudu a ESLP ovšem správní soudy v nyní posuzovaném případě dostály, neboť se pouze nespolehly na správnost názoru zpravodajské služby a nerezignovaly na povinnost zjistit dostatečně skutkový stav (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 22/20, bod 42), ale s obsahem utajovaných informací se důkladně seznámily. Po prostudování utajované části spisu (srov. dále) lze správním soudům přisvědčit i v tom, že stěžovatel byl s podstatou důvodů vedoucích k jeho odvolání seznámen již v napadeném rozhodnutí správního orgánu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 22). Základní zjištění plynoucí z utajovaných infor