III.ÚS 1164/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1164/24 ze dne 31. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Michalčíka, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Bánov 325, Bánov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. března 2024 č. j. 59 Co 31/2024-103, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 18 876 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), způsobené nezákonným rozhodnutím. Škoda spočívala v nákladech, které stěžovatel musel vynaložit na právní zastoupení v souvislosti se zrušením správního rozhodnutí [příkazu Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Zlínský kraj (dále jen "správní orgán" nebo "prvostupňový správní orgán") ze dne 28. 7. 2022 č. j. SVS/2022/098311-Z ve spojení s rozhodnutím téhož správního orgánu ze dne 5. 10. 2022 č. j. SVS/2022/124989-Z], jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v neposkytnutí součinnosti při provádění kontroly na úseku veterinární správy podle § 10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla podle § 15 odst. 1 písm. a) téhož zákona, udělena pokuta ve výši 10 000 Kč (§ 15 odst. 2 téhož zákona). Přestupkové řízení bylo nakonec usnesením správního orgánu ze dne 16. 3. 2023 č. j. SVS/2023/040484-Z zastaveno, neboť spáchání skutku, o němž se přestupkové řízení vedlo (neposkytnutí součinnosti při kontrole), nebylo stěžovateli prokázáno. 3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") výrokem I rozsudku ze dne 20. 3. 2024 č. j. 59 Co 31/2024-103 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 11. 2023 č. j. 28 C 151/2023-81, jímž byla žaloba stěžovatele na zaplacení výše uvedené částky zamítnuta, a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že stěžovateli nelze nárok na náhradu škody přiznat, neboť správní rozhodnutí o udělení pokuty za spáchaný přestupek (rozhodnutí správního orgánu ze dne 5. 10. 2022 č. j. SVS/2022/124989-Z) se nestalo pravomocným, když k odvolání stěžovatele bylo zrušeno rozhodnutím nadřízeného orgánu [rozhodnutí Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy (dále jen "odvolací správní orgán") ze dne 30. 11. 2022 č. j. SVS/2022/152250-G]. Krajský soud zdůraznil, že odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím není absolutní. Podle § 8 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu se odškodňuje jen škoda způsobená pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, nebo škoda způsobená předběžně vykonatelným rozhodnutím, které bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. O žádný z těchto případů nešlo, neboť správní rozhodnutí o udělení pokuty nebylo zrušeno až po nabytí právní moci, právní moci tedy nikdy nenabylo a nebylo ani předběžně vykonatelným. Argumentace § 31 zákona o odpovědnosti státu za škodu nebyla na místě. Ze skutečnosti, že předmětem odškodnění jsou též náklady zastoupení, nelze dovozovat, že stát je povinen stěžovateli nahradit náklady související s jeho zastoupením ve správním řízení. Odškodnění újmy v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení se lze domáhat, jen jsou-li naplněny předpoklady odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, tedy dojde-li ke zrušení pravomocného rozhodnutí nikoliv prostřednictvím řádných opravných prostředků, ale až na základě dalších (mimořádných) opravných prostředků. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení neměl stěžovatel ani podle § 13 zákona o odpovědnosti státu za škodu z důvodu nesprávného úředního postupu, neboť rozhodovací činnost nespadá pod pojem úřední postup a opačný postup by znamenal obcházení § 8 téhož zákona. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení, včetně řízení před správními orgány. Krajskému soudu vytýká, že nerespektoval judikaturu Ústavního soudu [zejména nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21 (N 155/107 SbNU 296) nebo ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 (N 87/77 SbNU 273); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Namítá, že obecné soudy při hodnocení předpokladů pro vznik odpovědnosti státu a hodnocení nároku stěžovatele nepřihlédly k nákladům řízení vynaloženým na právní zastoupení v celém průběhu přestupkového řízení. Podle stěžovatele není podmínkou pro existenci odpovědnosti státu za škodu prokázání neviny přestupce (stěžovatele). Bylo-li přestupkové řízení zastaveno z důvodu pochybení na straně státu, lze přestupkové řízení označit za nesprávný úřední postup. Stěžovatel uzavírá, že náklady na právní zastupování vynaložil účelně, neboť bez jejich vynaložení by svoji nevinu neprokázal. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatele 5. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od okresního soudu vyžádal spis sp. zn. 28 C 151/2023. 6. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že je považuje za souladné s ústavním pořádkem. 7. Vedlejší účastnice řízení poukazuje na to, že proti stěžovateli nebylo zahájeno přestupkové řízení, ale v rámci kontrolní činnosti mu byla uložena pokuta za neumožnění kontroly chovu psa. V odvolacím řízení bylo rozhodnutí o uložení pokuty zrušeno a vráceno správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že kontrola chovu psa mezitím proběhla, správní orgán řízení o uložení pokuty zastavil, neboť bylo dosaženo účelu kontroly. Z uvedeného plyne, že nešlo o pravomocné rozhodnutí, které by bylo jako nezákonné zrušeno a pokuta nebyla stěžovatelem uhrazena, ani vymáhána. Podle vedlejší účastnice řízení není účelem právní úpravy odpovědnosti státu za škodu, aby byla nahrazována i domnělá škoda související s nepravomocným rozhodnutím. Vedlejší účastnice řízení se ztotožnila s tím, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelovými odkazy na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 3005/14 a sp. zn. III. ÚS 917/21). Domnívá se, že šlo o odlišné situace. Konečně připomíná, že řízení o přestupku spočívajícím v neumožnění kontroly psa je akcesorickým řízením ve vztahu k hlavnímu řízení, kterým je kontrolován chov psa. Udělená pokuta neměla primárně represivní účel, nýbrž měla přimět stěžovatele k tomu, aby provedení kontroly umožnil. Kontrola samotná pak byla prováděna z úřední povinnosti na základě oznámení o týrání psa. 8. Stěžovatel se v replice k vyjádření vedlejší účastnice řízení vymezuje vůči její argumentaci. Nesouhlasí s tím, že by přestupkové řízení nebylo zahájeno. Opakuje, že se domáhá náhrady za právní zastupování v souvislosti s rozhodnutím o udělení pokuty a nikoliv úhrady škody, která mu protiprávním rozhodnutím vznikla, neboť toto rozhodnutí se nestalo pravomocným. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechn