Ústavní soud III.ÚS 119/24 – Oprávněné osoby

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, vedlejší účastníci řízení jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") a žalobou se domáhali vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání překážky předvídané v § 11a odst. 1 zákona o půdě. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení v části, v níž se vedlejší účastníci domáhali nahrazení projevu vůle stěžovatelky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území Líně (výrok I.), ohledně pozemku parc. č. X v katastrálním území Líně žalobu zamítl (výrok II.), nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejšími účastníky smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území Líně, které jsou ve vlastnictví České republiky (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky do výroku III., IV. a V. napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III., IV.). Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Stěžovatelka tvrdí, že v posuzovaném případě nebyly splněny judikaturou Nejvyššího soudu konstatované podmínky obhospodařovatelnosti náhradních pozemků, neboť je nutné zohlednit potenciální výskyt nerostného bohatství v rámci dobývacího prostoru na území pozemků. Stěžovatelka dále tvrdí, že v řízení před obecnými soudy neproběhlo dokazování ohledně okolností, za kterých mohou být pozemky v dobývacím prostoru považovány za převoditelné. Vydáním pozemků v dobývacím prostoru dochází k porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Obecné soudy nevybočily z mezí přípustného výkladu a použití relevantních ustanovení podústavního práva, jimiž byly v dané věci zejména § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, definující nepřevoditelné pozemky ve vlastnictví státu. Těžištěm argumentace stěžovatelky je nesouhlas s tím, že obecné soudy stanovily jako možné náhradní pozemky pro uspokojení restitučního nároku vedlejších účastníků pozemky v dobývacím prostoru. Ústavní soud konstatuje, že samotná okolnost, že předmětné pozemky jsou zahrnuty do dobývacího prostoru, nepředstavuje zákonem předpokládanou (viz § 11a odst. 6 zákona o půdě) či judikatorně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 č. j. 28 Cdo 2910/2020-1002) dovozenou překážku vydání pozemku oprávněným osobám, jako pozemků náhradních.

Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky se závěry soudů, čímž stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Skutková zjištění soudů jsou však logicky podložena a právní závěry z nich dovozené s nimi nejsou v žádném (natož extrémním) rozporu. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka, stejně jako v předchozím řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti netvrdila a neprokázala žádné konkrétní důvody, pro něž by byly pozemky nepřevoditelné na vedlejší účastníky v rámci vypořádání jejich restitučních nároků. Zároveň obecné soudy v daném případě vycházely z individuálních skutkových okolností, které svědčí o tom, že náhradní pozemky v dobývacím prostoru jsou zemědělsky obhospodařovatelné a v katastru nemovitostí jsou evidovány jako orná půda (se zařazením do zemědělského půdního fondu). Soudy dále vyšly ze závěrů znaleckého posudku a dalších listinných důkazů. Důkazy v řízení hodnotily soudy podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), která je projevem ústavně zaručené nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy), přičemž do provedených skutkových zjištění a hodnocení důkazů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.