III.ÚS 1192/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1192/25 ze dne 25. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Slavomíra Vaškoviče, zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, sídlem Gorazdova 1982/19, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2025 č. j. 21 Cdo 3792/2023-319 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2023 č. j. 30 Co 81, 82/2023-259, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a LG Electronics Polska, spółka z ograniczoną odpowiedzialnością, sídlem Wołoska 22, Varšava, Polská republika, jednající LG Electronics Polska Sp. z o. o., odštěpný závod, sídlem Českomoravská 2420/15, Praha 9, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných rozhodnutí se podává, že se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 440 000 Kč. Stěžovatel v řízení před obvodním soudem uvedl, že vedle práce na pracovním místě vedoucího oddělení marketingu vykonával v období od 1. 5. 2018 do 30. 9. 2018 také práci na jemu podřízeném místě vedoucího oddělení Go-To-Market (dále je "GTM"). Tuto práci vykonával na základě dohody v souběžném pracovním poměru a náleží mu za ni mzda jako ostatním zaměstnancům na stejném pracovním místě. Alternativně požadoval žalovanou částku jako nárok z faktického právního poměru, nárok na náhradu škody vzniklé porušením zásady rovnost nebo nárok z bezdůvodného obohacení. 3. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí došlo k uzavření dodatku pracovní smlouvy v ústní formě spočívající ve změně ujednání ohledně výše mzdy stěžovatele. Stěžovateli tak náleží odměna za měsíce květen až září 2018. V tomto období vykonával poměrnou část pracovních úkolů spadajících pod pracovní pozici vedoucího oddělení GTM. Vedlejší účastnici tedy obvodní soud uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 270 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a žalobu co do částky 170 000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá. Obvodní soud podle něj správně zjistil skutkový stav, nesprávně právně jej však posoudil. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nedošlo k dohodě, kterou by se měnil existující pracovněprávní vztah. I obvodní soud konstatoval, že ze strany stěžovatele došlo mezi žalobcem a vedoucím odštěpného závodu, svědkem Kimem, k určitému nedorozumění. Svědek Kim, podle jeho vlastní výpovědi u soudu, žalobci slíbil, že "pokud výkonem práce spojené s pozicí GTM bude přetížen dnem i nocí, tak za toto bude kompenzován". Stěžovatel si daný rozhovor vyložil tak, že mu za vykonávanou práci bude poskytnuta odměna odpovídající hrubé měsíční mzdě vedoucího oddělení GTM. Taková shodná vůle mezi účastníky však prokazatelně nebyla a není možné ji nahrazovat (doplňovat) pomocí výkladu projevu vůle, jak nesprávně učinil obvodní soud. Stejně tak nedošlo k dohodě o novém pracovním poměru ve smyslu souběžného pracovního poměru. Městský soud dále uvedl, že by se teoreticky dalo uvažovat o nároku stěžovatele na odměnu za práci přesčas, stěžovatel by však musel tvrdit a prokazovat, že nad rámec sjednaného pracovního úvazku (včetně již zahrnutých 150 hodin přesčasů) vykonával další práci. Stěžovatel však již před obvodním soudem uvedl, že není schopen toto dotvrdit a prokazovat. Městský soud doplnil, že nelze vzít v úvahu ani posouzení nároku jako nároku ze souběžného faktického pracovního poměru a bezdůvodného obohacení. Jde-li o nárok na náhradu škody způsobené nerovným zacházením ze strany vedlejší účastnice, tvrzení stěžovatele jsou v tomto ohledu nedostatečná a další tvrzení stěžovatele jsou nepřípustnými novotami. 5. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Na stěžovatelem předestřené otázce, zda byl stěžovatel povinen vykonávat práce spadající do náplně práce vedoucího oddělení GTM proto, že se jedná o práce jemu podřízeného zaměstnance, rozhodnutí městského soudu nespočívá. Stejně tak nespočívá na otázce, zda je nutnou náležitostí dohody o změně pracovní smlouvy konkrétní částka odměny. Ke stejným závěrům došel Nejvyšší soud i u třetí předestřené otázky, a to, zda může odvolací soud čerpat ze svědecké výpovědi jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl. Čtvrtou otázku, zda vzniká faktický pracovní poměr jen v případě neplatné pracovní smlouvy, vyřešil městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Pátou otázkou předestřenou stěžovatelem bylo, zda má zaměstnanec ve sporu o mzdu za práci přesčas důkazní břemeno ohledně rozsahu odpracovaných hodin v případě, že ji zaměstnavatel neeviduje. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel svůj nárok na tvrzení o výkonu přesčasové práce nezaložil. Netvrdil, že vykonával práci nad sjednaný rozsah práce přesčas a ze skutkových tvrzení to ani jinak nevyplývá. Na nastolené otázce důkazního břemene k výkonu práce přesčas proto rozhodnutí městského soudu nespočívá. Stěžovatel dále argumentoval tím, že odvolací soud změnil právní posouzení, aniž by účastníky o této změně informoval a nepoučil jej o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a důkazy. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že s ohledem na absentující skutková tvrzení nebyl dán důvod k posouzení uplatněného nároku jako nároku na kompenzaci práce přesčas, a ani tedy důvod k aplikaci § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) Další dvě otázky se týkaly nerovného zacházení se zaměstnancem. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu neshledal nerovné zacházení a stěžovatel prostřednictvím nastolených otázek nepřípustně předkládá svá vlastní skutková zjištění a závěry. Poslední otázka se týkala toho, zda je nepřípustnou novotou právní argumentace účastníka opřená o odkaz na judikaturu nebo skutečnost, kterou již účastník tvrdil nebo vyšla najevo z provedeného dokazování. K této námitce může Nejvyšší soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nezajistily stěžovateli odměnu, jakou získali jiní zaměstnanci vedlejší účastnice na pozici vedoucího oddělení GTM, a to ani její část. Porušily tak jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a právo na ochranu majetku. 7. Pokud městský soud dospěl k jinému právnímu závěru než obvodní soud, měl o tom poučit stěžovatele podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Úvaha, že by stěžovatel tomuto poučení nevyhověl, je nesprávná. Závěr soudu, že stěžovatel uplatněný nárok na tvrzení o výkonu přesčasové práce nezaložil, je také nesprávný, neboť stěžovatel nebyl povinen svůj nárok v žalobě právně kvalifikovat. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel při plnění pracovních úkolů vedoucího oddělení GTM odpracoval podstatně více než 150 hodin. Pokud městský soud dospěl k závěru, že posouzení nároku stěžovatele jako nároku na odměnu za práci přesčas je možné, byl povinen k tomuto posouzení přistoupit. Stěžovatel k tomu doplňuje, že důkazní břemeno ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas tíží zaměstnance, základním důkazem prokazujícím nárok na mzdu za práci přesčas je evidence této práce, kterou je povinen vést zaměstnavatel. Pokud zaměstnavatel tuto evidenci nevede, nelze žalobu zamítnout pro neusnesení důkazního břemene. III. Vyjádření vedlejší účastnice řízení 8. K ústavní stížnosti se vyjádřila vedlejší účastnice řízení. Ta uvedla, že nepopírá, že stěžovatel vykonával v rozhodném období část úkolů vedoucího GTM. Činil tak však v působnosti své funkce a v pracovní době. Již v řízení před obvodním soudem bylo prokázáno, že stěžovatel přesčasy nad rámec rozsahu své pracovní smlouvy nevykonával. Obvodní soud pouze na základě účastnické výpovědi stěžovatele uzavřel, že konkludentně došlo k uzavření dodatku k pracovní smlouvě, kterým měla být navýšena jeho mzda. Vedoucí odštěpného závodu však uvedl, že stěžovateli přislíbil uhradit přesčasy nad rámec smlouvy, pokud jich bude objektivně třeba. Žádné přesčasové hodiny však stěžovatel nevykonal a žádné odměny se ani nedomáhal. 9. Pok